Strážnice a Bílé Karpaty

O víkendu jsme byli s Kenzuem na výletě ve Strážnici a v Bílých Karpatech. Atmosférou na festivale jsem byla nadšená. Všude samé zpívání, tanec, barvy krojů a krásné hudební nástroje. Už jsem dlouho neviděla někoho nést basu přes "celú dědinu":) To zkrátka potěší. Holky v krojích se zapletenýma copama, domácí šulánky s makem, domečky s modrou podrovnávkou. Nebe se taky povedlo. Bylo mi jaksi teskno, že do toho světa úplně nepatřím, že nezpívám a netancuju a že ty písničky všecky taky neznám.



Společensky znavení jsme se potom vydali směrem ke hranicím do Bílých Karpat. Do listnatých lesů s vysokými štíhlými buky. Jsou tam rozlehlé louky, z kterých vidíte hory na Slovensku, kde se pase spousta srnek a srnců, kteří v noci štěkají jako psi. My jsme na Koválovské lúky došli v podvečer a to vám mě úplně dostalo. Kousek od nás stanovali nějaký kluk s holkou, který jsme šli pozdravit. Měli stan! Narozdíl od nás... Ale my jsme našli parádní boudu uprostřed louky. Kdyby začalo pršet, tak tam vlezem. O takovém místě na spaní jsem ani nesnila! Jen si ráno příště nedám spacák na východ - slunko vylezlo v 5:45 a já musela vstát, páč to probudilo všechny hmyzáky v okolí, který nás začali děsně štvát.


Po celou cestu do Vrbovců (po červené po hranici) jsem nadávala na dvě věci:
1. Nevím, co dělají ti značiči turistických značek, ale na Jižní Moravě na to kašlou. Tipuju, že vylezou k vinohradu do sklípku a dál už se jim nechce. Za vinohradama taky všechny značky ztrácí na své intenzitě, občas jde cesta jinudy, než ukazuje mapa, šipky (jakože cesta odbočuje) ty tam normálka nepoužívají. Úplně nejvíc mě dostalo, když jsem na ukazateli našla: "Krajem pole až k potoku." - kterým krajem a k jakýmu potoku, to už člověk musí vydedukovat sám. Pole to bylo kukuřičný se spoustou bodláků - v sandálkách mazec! U potoka další vzkaz: "Rozhraním polí až k celnici." Cesta žádná, kopřivy, hovada, vedro bez vody, žízeň a bolely mě nohy: "Sakra proč ta značka jde zrovna tudy, to mě chcou na posledním kilometru totálně odrovnat???" Skučela jsem jako dost.


2. Na cestě z Koválovských lúk do Vrbovců je jenom jedna studánka - a to na začátku u Kamenné boudy. Ráno jsme se k ní museli vrátit pro vodu, ale vidina další cesty bez vody byla dost otřesná. Naštěstí jsme narazili na kúzelnú babičku - na samotě v lese měla stavení, mluvila po slovácky, měla na sobě modré šaty a šátek, nabídla mi rybíz a říkala, že: "Já jinej vodě nevěřím, než tej našej z lesa." A ta voda byla nejlepší ze všech, co jsem na té cestě pila. Nechápu, proč tam není těch studánek víc. Po cestě byla spousta pramínků, z kterých tekla voda, ale nikdo tam už ty studánky asi nepotřebuje...


Po cestě jsme potkali jedno ježčí miminko a jednoho dospělého ježka, hodně vysoké a odporné a hnusné hmyzáky. Bála jsem se toho, že umřu žízní a že si něco udělám s kotníkem nebo Kenzu s tlapou a buďto bude muset on odnést mě, nebo já jeho, což ani v jednom případě není reálný. A Jižní Morava je stejně nejhezčí!

Letním výletům zdar! J.

PS: Ty pokřiky na závěr mě začínaj bavit!