"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

středa 24. června 2009

България 2009















Jak se všechno přihodilo úplně jinak...

Dneska den začal hezky. Kolem 00.30 se mi podařilo vymyslet proslov k promoci. Měl pointu, byl jemně vtipný, lehce dojemný, vygradovaný, takový, jaký jsem ho chtěla mít. Nemohla jsem usnout a tak jsem dočetla moc milou knihu S elegancí ježka od Muriel Barberyové. Závěr knihy mě natolik překvapil, že jsem nestačila ani brečet na místě, kde bych to normálně u sebe očekávala. Den začal prostě od začátku JINAK. A myslím, že to všechno souvisí s tím, jak skončila ta kniha.

Ráno jsem vyžehlila bílé šaty od kamarádky, hledala silonky bez puštěného očka, umyla si vlasy, zamotala do nich fén, pak se mi ho podařilo vymotat a další fénování jsem vzdala, lehce jsem vlasy přelakovala, vytáhla jsem červené střevíčky a našla červené náušnice, které v uších vypadají jako třešně v létě, vytiskla jsem promoční projev, fialový svetřík a k tomu sáčko růžový, jako jsou ty růže u nás na dvoře.
Čekám na sestřičku, která slíbila, že dojde za půl hodiny, řekne mi, jak jsem krásná, že mi to sluší a že se určitě nepřeřeknu...

Volám sestře asi za hodinu: "Čoveče, tvoje pojetí o půl hodině je o dost jiný než to moje!!!" Sestra se omlouvá, ale nepřijde. Prý nestíhá.

Volá maminka: "Já jsem myslela, že té bílé budeš mít dost v nemocnici... To si vážně chceš vzít ty bílý šaty na promoci???" Já: "Jo a za 5 minut odcházím..."

Celý to promoční divadýlko jsem tentokrát hrála bez velkých problémů a po proslovu, který měla slečna za zdravotní sestry a mluvila neustále o cihličkách, zdích a stavění baráků jsem nabyla i jisté sebedůvěry, že to bude docela fajn na závěr říct něco normálního... Slečna se uklonila, potlesk, už jsem se chystala vykročit k pultíku... když v tom... hudba, trubky, gestikuluju něco na ty milé dámy ze studijního, které mají organizaci toho divadla na starosti... rozhazují jen tak rukama a krčí rameny, někdo se zvedá, někdo odchází, odcházíme všichni. Spolužačky se na mě smutně ohlíží.

Tak jsme si přečetly ten můj textík v zákulisí. A bylo nám to všem trošku líto...

A já jsem musela hledat další smysl v týhle celý události, kterou jsem si jaksi bez toho proslovu nedokázala užít.

Ještě jsem čelila pár poznámkám o tom, proč mám šaty svojí kamarádky a odpovídala jsem natolik nabroušeně, že po chvíli už se mě nikdo neptal na nic.

Vypila jsem babiččino Martini, snědla jsem báječnýho lososa a všechny ty podivný pocity z celýho dne se pomalu rozpouštěly s tím jak plynul čas...

Co dělat
Tváří v tvář nicotě
Než hledat
Věčnost
V načmáraných poznámkách


Paloma /Muriel Barberyová: S elegancí ježka/

J.