"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

neděle 31. srpna 2008

Dcery Měděné ženy - Anne Cameronová


Kdysi se ženám, když měly svůj čas, zakazovalo chodit do hor. Kvůli medvědům. Medvědi měli veliké a jemné čenichy, a když ucítili krev Ženského času, mysleli si, že je to medvědice, a chtěli se pářit. Ublížit asi nechtěli, ale když tě objímá veliký medvěd, může to snadno špatně dopadnout. Proto byl dům čekání vždycky chráněn před medvědy a ženy nechodily do hor.
Byla ale jedna mladá žena, která dodržovala všechny zákony čistoty a nikdy nechodila do hor, když měla měsíčky. Dělala všechno, co se má, ale přesto se do ní zamiloval medvěd. Prostě jakmile ji spatřil, v tu ránu se do ní zamiloval. Byl z toho naměkko a zpitomělý jako každý, koho zasáhne blesk lásky. Medvěd si říkal, že by z něj dívka asi měla strach, a tak se skrýval v houští. Nikdy se jí nepokusil dotknout nebo promluvit na ni, jen se díval. Díval se na ni svýma malýma kulatýma očima a celý se třásl láskou. Díval se, jak rybaří, díval se, jak sbírá lesní plody. Díval se, když šla kolem, díval se, když se smála, celý den od rána do večera. Třásl se láskou, ale taky cítil, že tahle láska nemá vůbec žádnou naději.
Jednoho dne se mladá žena vracela ze sběru plodů a zastavila se u sladkovodní tůňky, aby se vykoupala. Svlékla se do naha, pomalu vstoupila do vody a chvíli plavala kolem dokola. Stála ve vodě do půlky stehen, předklonila se a umyla si obličej. Zaklonila se ve vodě a umyla si vlasy. Postavila se ve vodě a z mokrých vlasů jí stékala voda po zádech, drhla si tělo jemným pískem, vykrucovala se při tom sem a zase tam. A pak se obrátila a zadívala se přímo do křoví, kde se schovával medvěd.
„Vím o tobě,“ smála se dívka. „Vím, že jsi šel za mnou. Pozoroval jsi mě. Naháněl jsi mi ryby, abych je mohla dobře chytat. Jen hezky vylez z toho křoví a ukaž se.“
Medvěd překvapením málem spolkl vlastní jazyk, ale přesto vylezl ven. Jeho černý kožich se třpytil ve slunečním světle. Obešel tůňku a byl stejně vyplašený jako každý jiný, když si ho poprvé všimne ten, koho miluje.
„Pojď do vody,“ zavolala na něj, a medvěd vstoupil do vody a plavali spolu, cákali po sobě vodou a dívka zaklesla prsty do medvědovy husté srsti a on ji snadno táhl za sebou. Pak si lehli na slunce, aby oschli, a medvěd se díval na mladou ženu a chtěl se jí dotknout a milovat ji.
„Miluju tě,“ odvážil se říct medvěd, i když mu hlas uvízl v krku.
„Proč ses schovával?“ zeptala se ho mladá žena.
„Jak by někdo tak krásný, jako jsi ty, mohl milovat medvěda?“ a z oka chudáka medvěda ukápla slza.
Mladá žena vzala medvědovu hlavu a položila si ji do klína, hladila mu srst a líbala čenich a řekla: „Ale vždyť jsi krásný. Silný a jemný a krásný. A já tě mám ráda.“
„Jsem medvědice,“ řekl medvěd.
Mladá žena dlouho, velmi dlouho seděla a mlčela, a pak se zasmála a řekla: „Když dokážu milovat tvora, který se ode mě tak liší, jako se lišíš ty, proč by mi mělo záležet na tom, jestli jsi medvěd nebo medvědice? Mám tě ráda. Nemilovala bych tě míň, kdybys byla hubená nebo tlustá nebo kdybys byla menší nebo kdybys byla vyšší, protože miluji lásku, která je v tobě a krásu, která je v tobě. A vůbec,“ zasmála se dívka, „maso a kosti nejsou důležité, důležité je to, co je v nich uvnitř, duch lásky.“
A pak vstala a medvědice také vstala a dívka se oblékla a chytla medvědici za tlapu a šla s ní nahoru do hor, do jeskyně, kde medvědice žila. Vešly spolu dovnitř a milovaly se. Když byla zima, spaly stulené k sobě a hustá srst medvědice je obě dokázala zahřát. A na jaře spolu vyšly z jeskyně a tančily, lovily ryby a byly šťastné. A medvědice pro dívku složila píseň, zpívala ji a mladá žena byla šťastná. A když o tom lidé mluvili, mluvili o tom, jaký je to zázrak, že spolu žijí žena a medvědice a jsou šťastné, protože není důležité, jak je poskládáno maso a kosti.

středa 27. srpna 2008

God bless you.... FRIENDS!

Včera si kamarád přečetl moje poslední příspěvky na blogu. Vyhodnotil to jako stupňující se krizovou situaci. Ve 22:00 psal, že jdeme na procházku. Jeli jsme! A koukali z Hády na Brno. Neukazoval mi sice souhvězdí, ale Petrov a Špilberk, říkal, že se mám nechat vést a neptat se pořád, jestli jdeme dobře, půjčil mi mikinu a pak jsme pili do svítání zelený čaj.

Smál se, že spím s krysou!
Bídák!

J.

úterý 26. srpna 2008

Čištění zubů

Snažila jsem se! Měla jsem i nápad, myšlenku, vtip, humor, žádné deprese!!! Chtěla jsem napsat o tom "pitomým řádu světa" (jak jsem ostatně slíbila), ale skončila jsem vždycky u toho, jak mě štve každodenní čištění zubů! Chtěla jsem od toho plynule přejít k těm vymyšlenostem naší západní evropské "vyspělé" společnosti, který mi lezou na nervy. Chtěla jsem napsat o tom, jak se mi protiví stereotyp, jak mám chuť hodit mobil z okna, protože proč bych měla být neustále "dostupná", proč bych si furt měla kupovat nový hadry, a měla být úspěšná, hubená, vdaná... nebo třeba svobodná, úspěšná, emancipovaná..., nebo já nevím jakej mustr ještě. Asi nejvíc mě myslím štvou právě ty zajetý koleje, podle kterých nemám chuť jet.
Vlastně se stereotypu bojím, vyhýbám se mu, bráním se mu ze všech sil. Když je ho na mě moc, tloustnu, nejsem radostná, jsem jako sevřená ve svěráku, nebo taky pověšená na háku za límec. A nestačím se dívat vůbec okolo sebe. Nestačím vnímat rychlost Zeměkoule, s jakou letí vesmírným prostorem. Nestačím sledovat Měsíc, že je každou noc jinej. A z okna se pak dívám a je mi smutno, protože vidím, jak se tam ohýbají trávy a stromy ve větru a dělají to, pro co jsou tady na Světě stvoření. A já ne.


Ale při tom psaní jsem zjistila, že mě jinak moc věcí neštve, a že se tomu "pitomýmu řádu světa" dá celkem v pohodě vyhnout.

Možná jsem si v hlavě vytvořila svůj vlastní svět, a ten, kterej je tady, se snažím napasovat do toho mýho vytvořenýho obrazu. A ty dva obrazy do sebe momentálně skoro zapadají, o což mně právě jde! Někdy o sebe třeskne ten můj svět s tím světem okolo, přesně do sebe zapadnou, z čehož pak vznikají krásný věci.

A ty jsou potřeba. Bez debat!

Wiki: Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země–Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny.

J.

pondělí 18. srpna 2008

Moře

Piju pivo, chodím spát po dvanácté, poslouchám Boba Dylana, trpím občasnými záchvaty smíchu a pak zase smutku, potřebuju se pořád s někým vobjímat (opravdu Petruši je to tak!), občas koukám jen tak do prázdna, mamka mi několikrát za den musí odpovídat na otázku: "Máš mě ráda?"
Diagnóza je docela jasná...

Dneska mě celý dopoledne držely "klipy" od Across The Universe - hrajou tam samí sympaťáci (já nevím jestli je to skupina, film, muzikál, nebo co...ale to je mně dneska jedno). Jo, to bude muzikál.

Bylo báječný ráno v Býkovích s mlhou a s vůní konce léta. A konec léta já nerada. To neznamená ale, že to ráno nebylo báječný. Když ráno mrznou ramena a konečky prstů a tráva žloutne, uííí, rorýsi zase odletěli do Afriky, už jsem je dlouho neslyšela. Prý lítají až 160 km v hodině... Oni u toho ještě stihnout pronikavě řvát a tím si mě získali.

Dojela ségra:) A byly jsme spolu v lese. Ležely jsme na louce, koukaly na mraky. Tlačily nás ty drsný trávy do lýtek a zad. Povídaly jsme a probraly tady ten pitomej řád světa. Dělaly jsme hvězdy, stály na hlavě a zkoušely stojku. Linda se bála pavouků a hadů, jedla ostružiny a říkala, že opravdu milují jen muži v Brazílii. Potom šli kolem dva koňové, zjevili se docela znenadání, zcela jistě si nás chtěli očuchat, sametovýma tlamičkama nás rýpnout mezi lopatky a zjistit tak, co jsme zač. Byli obrovští, krásně stvoření. Jeden z nich, intelektuál, povídal, že dobrá tráva je právě tam, kde sedíme, že na obloze se tu zastavily mraky a čas, že neexistuje. Tak, že udělají výjimku a svezou nás. Vylezla jsem tedy na toho intelektuálně vyhlížejícího koně, objala jsem jeho krk a hřívu, zavřela oči a chodili jsme dlouho po loukách, dokud nepřišel večerní chlad.

Wiki: Socha Krista Spasitele na kopci Corcovado tyčící se nad brazilským městem Rio de Janeiro: Tuto sochu si roku 1921 objednala arcidiecéze v Riu de Janeiru. Socha je vysoká 39,6 m a váží 1145 tun. Je dílem francouzského sochaře Maximiliena Paula Landowského. Slavnostně odhalená byla 12. října 1931 jako památník brazilské nezávislosti na Portugalsku, vyhlášené v roce 1822. V červenci roku 2007 byla zařazena do novodobého seznamu Sedmi divů světa.

Kurňa, píšu tady, že mám ráda podzimní listí - blbost!
Jo a myslím, že by bylo zase fajn cítit moře.


J.

středa 13. srpna 2008

Pohádka o poslední myšlence - Edgar Hilsenrath

A vydali se ke kolébce a říkali mu: ačkht lujs, což znamená: Světlo do tvých očí. To říkali i Wartanovým rodičům. Někteří plakali, když objímali Covinar a říkali jí totéž: ačkht lujs."
"Co znamená Světlo do tvých očí?" zeptala se poslední myšlenka. A Vypravěč řekl: "Vlastně by to mělo být: Ať tvé oči září."
"Nedá se přát člověku nic lepšího?"
"Ne," pravil Vypravěč. "Když má někdo mdlé oči, je to s ním špatné. Ten, jehož oči jsou však zářivé, překonal noc. Je to, jako by měl ve svém srdci jasný den."

neděle 10. srpna 2008

Modlitba indiánská

Velký Duchu,
ty, který dýcháš skrze listy stromů a okvětními plátky růží,
ty, který se díváš očima nemluvňat,
dotýkáš se Země tlapkami kočkovitých šelem
a cítíš skrze všechna lidská srdce.

Odpusť mi, prosím, myšlenky a skutky pošetilé,
které ve svém životě činím,
ty, které udělat nechci,
a přesto se jich do konce mých malých dní budu dopouštět.

Dnes jsem pochopila proč.
Jen skrze ně poznávám pravou podstatu života,
jen tak se jí můžu krátce dotknout:
a zasáhne mě pravda ostřejší a krutější
než drápy a řev lapeného bengálského tygra,
pravda hlubší než je kaňon řeky Aha Kwahwat,
tmavější než je hříva divokých mustangů,
a tišší než je ticho stovky metrů pod hladinou oceánu.

A za to Ti, Velký Duchu, který cítíš mým srdcem, děkuji!

J.

úterý 5. srpna 2008

Volno = dovolená = prázdniny:)

Mám týden DOVOLENOU!!! Je to skvělý, geniální, úža. Celej den by se dal shrnout čtyřma slovama - spánek, jídlo, čtení, výlet:) Jsem totiž na dovolené s těhulí a to je vám báječnej režim! Ještě, ona má v docela pravidelných intervalech hlad nebo na něco chuť. No báječná dovolená! Taky se mi ozvali z Německa a zdá se, že tam skutečně odjedu, i když jsem tomu už přestávala věřit. Na začátku září. Si fakt asi budu muset zopáknout základní němecý slovíčka - ble ble.

Jo a džogla mě vosa a můj organismus se z toho už 48 hodin nemůže dostat! Natekla mi ruka až po loket a svědí to, no jak sviňa prostě! To se jinak říct nedá. Fenistil je neskutečně blbá mastička a vůbec nepomáhá. Spím s mokrým hadrem na ruce - je to asi tak desetkrát účinnější...

Dneska budem dělat voheň, možná skočíme nahatý do bazénu, budu se snažit vylovit z paměti akordy oblíbených písní a hrát na kytaru a potom budem koukat na Jupiter a na všecky hvězdy, jestli teda nějaký budou. Taky máme v plánu jeden film, tak to máme eště co dělat...

Jo a zítra, zíra budu mít novou HLAVU!

Třikrát hurá prázdninám s těhulí:)
J.