Vlastně se stereotypu bojím, vyhýbám se mu, bráním se mu ze všech sil. Když je ho na mě moc, tloustnu, nejsem radostná, jsem jako sevřená ve svěráku, nebo taky pověšená na háku za límec. A nestačím se dívat vůbec okolo sebe. Nestačím vnímat rychlost Zeměkoule, s jakou letí vesmírným prostorem. Nestačím sledovat Měsíc, že je každou noc jinej. A z okna se pak dívám a je mi smutno, protože vidím, jak se tam ohýbají trávy a stromy ve větru a dělají to, pro co jsou tady na Světě stvoření. A já ne.
Ale při tom psaní jsem zjistila, že mě jinak moc věcí neštve, a že se tomu "pitomýmu řádu světa" dá celkem v pohodě vyhnout.
Možná jsem si v hlavě vytvořila svůj vlastní svět, a ten, kterej je tady, se snažím napasovat do toho mýho vytvořenýho obrazu. A ty dva obrazy do sebe momentálně skoro zapadají, o což mně právě jde! Někdy o sebe třeskne ten můj svět s tím světem okolo, přesně do sebe zapadnou, z čehož pak vznikají krásný věci.
A ty jsou potřeba. Bez debat!
Wiki: Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země–Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny.
J.
3 komentáře:
"...jak se tam ohýbají trávy a stromy ve větru a dělají to, pro co jsou tady na Světě stvoření. A já ne." A proč neděláš k čemu jsi stvořená ty? Víš to?
Dělám:) Přece jsem psala, jak se cítím, když mě přepadne stereotypní hnusná depka... Ty to tak nemáš? J.
Snažím se tomu bránit, myslím si, že mě se tyto tlaky netýkají. Ale trochu mám strach, že jen zavírám oči před realitou a že stejně jako masy podléhám reklamě a snažím se být podle formy abych byl oblíbený. Ale stejně bych neutíkal. Je to hrozně zajímavá myšlenka, k čemu jsme byli stovřeni. Co je náš úkol, cíl. Co je to to nejpřirozenější co když budeme dělat si můžeme říct, že kráčíme svou cestou, svobodni, přirozeně... ale to je na dlouhou debatu...
Okomentovat