"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

pondělí 15. března 2010

Kdo by se nebál draka?!


Fouká, vítr ohýbá špičky smrků za oknem, mraky letí nízko, viditelnost na mnoho kilometrů. Dám si vajíčka k snídani, potom kafíčko s drobnou sladkostí (štola od Zuzi, báječná, když se namočí do kafe nebo čaje). Hraje ʃɪˈneɪd oʊˈkɒnɚ. Na kostele 11 hodin. Výhled z okna mám takovej, jako jsou obrazy Marka Rothko.


Když si lehnu na koberec vidím jenom modrou v růžovém rámečku. Když si nelehnu, vidím vrcholky smrků, když si je odmyslím, koukám přímo na velký svah. Ten kopec ztratil někde třetí rozměr a proto vypadá jako papírová tapeta. Je napůl zoraný. Hnědá jako čokoláda, vedle pole suché trávy. V zimě jsem tam vylezla, brodila se po kolena sněhem a nahoře byl drak. Když jsem se k němu blížila, udělal nade mnou schválně několik kruhů, vítr se ho bál a kňučel jako štěňátko. Kdo by se nebál draka?!



Já!

čtvrtek 4. března 2010

Donkey

Já, kdybych byla malíř, tak bych ty barvy venku nakreslila. Tu hnědou a sníh a jinou hnědou a špinavou hnědou a hnědou jako dřevo a hnědou jako suchou trávu. Ale protože nejsem malíř, tak se ty barvy jenom vpíjí do mých očí. A tam zůstávají.

23. A když uzřela oslice anděla Hospodinova, an stojí na cestě, a meč jeho vytržený v ruce jeho, uhnula se s cesty, a šla polem. I bil ji Balím, aby ji navedl zase na cestu.
24. A anděl Hospodinův stál na stezce u vinice mezi dvěma zídkami.
25. Viduci pak oslice anděla Hospodinova, přitiskla se ke zdi, přitřela také nohu Balámovi ke zdi; pročež opět bil ji.
26. Potom anděl Hospodinův šel dále, a stál v úzkém místě, kdež nebylo žádné cesty k uchýlení se na pravo neb na levo.
27. A viduci oslice anděla Hospodinova, padla pod Balámem; pročež rozhněval se velmi Balám, a bil oslici kyjem.
28. I otevřel Hospodin ústa oslice, a řekla Balámovi: Cožť jsem učinila, že již potřetí mne biješ?
29. Řekl Balám k oslici: To, že jsi mne v posměch uvedla. Ó bych měl meč v rukou, jistě bych tě již zabil.
30. Odpověděla oslice Balámovi: Zdaliž nejsem oslice tvá? Jezdíval jsi na mně, jak jsi mně dostal, až do dnes; zdaliž jsem kdy obyčej měla tak činiti tobě? Kterýž odpověděl: Nikdy.
31. V tom otevřel Hospodin oči Balámovy, i uzřel anděla Hospodinova, an stojí na cestě, maje meč dobytý v ruce své; a nakloniv hlavy, poklonu učinil na tvář svou.




NUMERI, 22
Nick Cave: A uzřela oslice anděla, Argo 2009, 290 str.



PS: Do Rakouska jedu ještě jednou příští týden. Tentokrát Korneuburg. Musím totiž prvně trefit tu správnou nemocnici...