Fouká, vítr ohýbá špičky smrků za oknem, mraky letí nízko, viditelnost na mnoho kilometrů. Dám si vajíčka k snídani, potom kafíčko s drobnou sladkostí (štola od Zuzi, báječná, když se namočí do kafe nebo čaje). Hraje ʃɪˈneɪd oʊˈkɒnɚ. Na kostele 11 hodin. Výhled z okna mám takovej, jako jsou obrazy Marka Rothko.
Když si lehnu na koberec vidím jenom modrou v růžovém rámečku. Když si nelehnu, vidím vrcholky smrků, když si je odmyslím, koukám přímo na velký svah. Ten kopec ztratil někde třetí rozměr a proto vypadá jako papírová tapeta. Je napůl zoraný. Hnědá jako čokoláda, vedle pole suché trávy. V zimě jsem tam vylezla, brodila se po kolena sněhem a nahoře byl drak. Když jsem se k němu blížila, udělal nade mnou schválně několik kruhů, vítr se ho bál a kňučel jako štěňátko. Kdo by se nebál draka?!
Já!
1 komentář:
Draků se nebát! S draky po obloze lítat! Kdykoliv, kdekoliv!
Okomentovat