"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

sobota 27. února 2016

Co chtějí OPRAVDU naši porodníci a gynekologové?

Kopíruji od Zuzany Candiglioty z Ligylidských práv:


"Výbor pověřuje Dvořáka a Feyereisla, aby na nejbližším jednání pracovní skupiny předložili toto stanovisko: současný stav nás zařadil na přední místa na světě, není možné vyhovět marginální části populace za cenu ohrožení kvality péče a rozvrácení primární péče v ČR, porodní asistenky jsou nejbližšími spolupracovníky porodníků a nevidíme žádný důvod pro rozdělení lékařů, porodních asistentek, neonatologů a dalších zdravotníků. Nevidíme žádný důvod pro vznik nových jednoúčelových zařízení typu porodních domů, nevidíme žádný důvod, aby péče v takto nově vzniklých zařízení byla hrazena ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění, jde o paradoxní trend při srovnání s tendencí k rušení porodnic pod 500 či více porodů. Jsme zásadně proti vzniku sítě ambulantních zařízení, kde by pracovala porodní asistentka bez lékaře a nebyla poskytována komplexní péče."

pondělí 25. ledna 2016

Poslední porod u kterého jsem měla tu čest být - Martinka 6. 1. 2015

Porodní příběh - Martinka

Nejsem žádná alternativní ani přírodní ani příliš průbojná žena. Jen se moc dobře necítím v nemocnicích a u doktorů, a proto mi dávalo smysl, že doktoři a nemocniční prostředí vlastně mohou (možná nechtěně) porod prodlužovat, komplikovat atd. Jako prvorodička jsem si porod neuměla představit, o to míň s cizími lidmi v cizí nemocnici. Proto jsem byla moc ráda, že znám porodní asistentku a že si nás vezme do péče, byť je ještě sama na mateřské. Od té doby jsem vše nechávala plynout. Ne, že by mi bylo jedno, jak těhotenství probíhá a jak budu rodit, ale díky Janě jsem cítila klid, že všechno je v pořádku. Kdykoli jsem se jí mohla na cokoli zeptat, což bylo skvělé, byli jsme se podívat do vyškovské porodnice, abychom nejeli do “neznáma”.
Termín porodu byl stanoven na 10. nebo 11. ledna, všechno bylo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco už mělo dít. 5. ledna večer jsme si s manželem nachystali do postele notebook, že se budeme dívat na film. Vstala jsem na záchod a odteklo mi trochu vody. Opravdu ale jen trochu, tak jsem si nebyla jistá, jestli je to ono a radši jsem hned volala Janě. Navíc mě to samozřejmě dostalo do patřičného transu - já snad fakt už rodím! (Nějak jsem se totiž s tím břichem sžila a neměla jsem ani pocit, že by to snad někdy mělo být jinak.)
To bylo ve 22.57. Jana mi řekla, že to určitě bude plodová voda a že jestli je čirá, tak je to v pořádku a uvidíme, jestli se něco začne dít nebo ne. A že kdyby jo, mám se ozvat, jinak se mám ještě vyspat a ráno bychom jeli do porodnice. Byla jsem jako omráčená a trochu nervózní, a tak jsem jen ležela v posteli a bála se pohnout a čekala, jestli něco bude. A za pár minut taková jakoby menstruační bolest. No, tak uvidíme. Šla jsem na záchod, kde jsem se patřičně pročistila a taky přišly další kontrakce. Vnímala jsem je už jako docela náročné, a tak jsem napsala Janě SMSku, že mi to přijde docela drsný a že budu radši, když tu bude. Klidně že tu může spát. To bylo 23.35. Dobalili jsme věci do porodnice, pak jsem vlezla do vany a doufala, že mi to trochu pomůže. Ale nepomohlo už nic. Jen si pamatuju, že jsem pořád říkala, že už to nevydržím a že to nezvládnu a že už nechci ;-). Kontrakce byly už po 2,5 minutách v podstatě od té doby, co jsem byla na záchodě. Jana mě naštěstí poslechla a navzdory tomu, že jsem byla hysterická prvorodička, tak přijela hned. Tak nějak po půlnoci. Vyšetřila mě a řekla, že jsem šťastná žena, protože je všechno v pořádku a je to už tak 7 cm. Bylo na ní vidět, že by už do porodnice radši nejela, mluvili o tom i s manželem, ale že prý záleží na nás. No, my jsme byli vyplašení a do porodnice jsme samozřejmě chtěli, i když už bylo jasné, že do Vyškova to určitě nebude. Tak jsem musela vylézt z vany a jít se oblíkat. Říkala jsem, že už to hrozně tlačí a Jana jen povídá, jestli máš pocit, že to tlačí, tak klidně zatlač. Ptala jsem se, jestli fakt můžu a prý jo, jestli to tak cítím. Nepamatuju si, jestli mě v tu dobu ještě nějak vyšetřovala, aby to “ověřila”, že už můžu tlačit. Myslím si, že ne. Tak jsem v ložnici zaklekla u postele, zarazila hlavu do matrace a tlačila. Teda spíš to nějak začlo drsně tlačit samo a vždycky když to přišlo, tak jsem zatlačila taky. Ale mám pocit, že kdybych netlačila, tak se to zvládne “samo”, jen by to trvalo asi dýl. Absolutně netuším, jak dlouho to trvalo a na kolik kontrakcí to bylo. Ani co dělala Jana a manžel. Jen vím, jak mě hrozně zaskočilo, že to trvalo dýl, než jsem čekala (když už jsem měla nějakou dobu pocit, že příště už se hlavička určitě narodí, řekla Jana něco ve stylu, že to jde dobře a že s takovou to brzo bude. No já jsem myslela, že už to musí být hned). Každopádně za chvíli se opravdu Martinka narodila. Doma v naší ložnici u postele. Bylo 0.55. Jana mi ji podala a pomohla nám vlézt do postele. Ležela jsem s novopečeným drobečkem v posteli a tak nějak nechápala, co se vlastně stalo. Manžel s Janou zatím řešili praktické problémy - hledali podložky, ručníky, volali do porodnice, hledali oblečení pro mě i pro Martinku. Manžel přestřihl pupeční šňůru, porodila jsem placentu a oni si ji s Janou v chodbě nějak prohlíželi a kontrolovali. Byl to trochu chaos a zmatek, ale všechno naštěstí bylo v pořádku a zvládlo se to. Po nějaké době jsme se oblíkli a jeli do porodnice, ale to už je zase jiný příběh.
Zpětně nad tím hodně přemýšlím, protože to všechno bylo strašně nečekané a rychlé. Úplně jiné, než jsem si představovala. I Jana byla “jiná” než jsem čekala - znám ji jako energickou, veselou, upovídanou ženu, které je všude plno. U nás ale byla úplně v pozadí, jen mě ujistila, že je všechno v pořádku. Aspoň já jsem její přítomnost takhle vnímala. Možná jsem čekala, že mě zachrání, že mi pomůže, uleví,... a vlastně ano. Když přijela, byla jsem už klidná a nic jsem neřešila, jen jsem prostě sama porodila. Zároveň jsem si sama na sobě ověřila, jak moc jsme dnes “závislí” na cizí pomoci a informacích - nejsem si zcela jistá, jestli bych si vůbec připustila, že už opravdu porodím, kdyby Jana nepřijela. V hlavě jsem měla jen ty několikahodinové porody prvorodiček a vlastně mě to vůbec nenapadlo. Jsem proto ráda, že stihla přijet a že jsme to všechno tak zvládli, bylo to krásné a nezapomenutelné, i když si z toho moc nepamatuju. Nechtěla jsem rodit doma, ale někdy si člověk prostě nevybere.
Moc bych jen přála všem, kteří chtějí mít možnost si porod doma vybrat, aby ji měli. Souvislá péče jedné porodní asistentky v těhotenství, u porodu a v šestinedělí mně osobně moc pomohla a byla hrozně příjemná, určitě ji příště využiju znova.
Velké díky naší porodní asistentce! …a vyškovské porodnici jsme alespoň udělali reklamu, když už jsme tam nestihli přijet - všichni, co věděli, že se tam chystáme, a viděli fotky, si teď myslí, že tam mají hrozně “domácí” prostředí ;-).


pondělí 26. října 2015

Bětuška 8. 9. 2015

Bětuška se narodila v naší koupelně. Všechno se událo přibližně tak, jak mi to běželo hlavou už před porodem. Nedá se říct, že bych si to přála, že bych to tak chtěla. Zkrátka mi běželo hlavou, jak to asi bude, a basta fidli. Místo narození Bětušky jsem nechala zcela na tom, jak se v dané chvíli budu cítit. Nepřesvědčovala jsem samu sebe ani o jedné variantě. Jediná porodnice, kam jsem byla ochotná jet, byl Vyškov, kde na mě čekaly moje drahé kolegyně. Nicméně jsem měla domluvenou i porodní bábu, která byla ochotná přijet, pokud bych ji potřebovala u porodu doma.

Všechno se událo takto:

Několik dnů před porodem už jsem cítila, že se porod blíží. Večer se moje tělo čistilo, pak mi začalo zcela nebolestivě tvrdnout břicho. Čekala jsem, co bude, a když už to trvalo týden a já se znova ráno probudila s břichem, byla jsem hrozně naštvaná. Měla jsem zkrátka tak blbou náladu hned po probuzení, takže na mě raději moje drahá sestra moc nemluvila. Strávily jsme spolu s našimi dětmi den procházkou brněnskými parky. Kluci rozbíjeli s Lindou ořechy a já jen seděla na lavičce a nemluvila. Vážně už jsem chtěla porodit. A pak se to tu noc stalo.

Ve 3hodiny v noci jsem se probudila s podivným pocitem. A opět jsem začala chodit na záchod. Pak mi bříško začalo lehce a nebolestivě tvrdnout. Chodila jsem našim velkým bytem sem a tam. Něco před čtvrtou mi začaly kontrakce zesilovat, nicméně jsem nijak nehlučela, jen mi tak pomalu docházelo, že už fakt rodím. Napustila jsem si vanu a zjistila, že voda je jaksi málo teplá.

Ve 4 hodiny jsem zavolala na mého muže. Pustil mi teplejší vodu a já mu řekla, že to už asi dneska bude. David mi, jako zcela nepoučený muž o průběhu porodu, položil romantickou otázku, kde chci rodit. Tak jsem mu řekla, že to teda fakt nedokážu momentálně odhadnout, ale že mi je v koupelně dobře. Kontrakce mi začaly dost sílit a já se nedokázala soustředit na odpovídání. Instruovala jsem ho, kde jsou důležité věci, ať nahřeje ručníky, ať zatopí v koupelně a donese mi pití. Ležela jsem ve vaně a při kontrakcích už jsem řádně hučela. Něco po čtvrté mi muž navrhnul, zda bychom neměli zavolat naši porodní bábu. Volala jsem jí 4:30, že je to tak 2-3 cm a že mi kontrakce zesilují, ať POMALU přijede…  Další půlhodinu mi kontrakce zesilovaly s každou další a já cítila prsty, jak se hlavička sune mým tělem s každou kontrakcí více na svět. Kolem 5 už jsem řvala bolestí při každé kontrakci a cítila jsem, že je to tak 8 cm, David volal znovu naší porodní bábě, zda by nemohla PŘIDAT, jinak to nestihne. Z vody jsem vylezla a byla jsem na všech čtyřech. A jediné moje přání bylo, aby už Bětuška vylezla, jinak to nevydržím. Prsty jsem měla v podstatě pořád položené na hlavičce miminka. Až zpětně jsem zjistila, že jsem tou polohou porod lehce brzdila. David začal být nervózní, že to porodní asistentka nestihne, stál a křečovitě svíral umyvadlo. Bylo mi ho líto, že se bojí, bál se, že bude muset miminko chytat. Na to jsem ho nepřipravila. Nicméně jsem žádný strach neměla a mimo kontrakci ho uklidňovala, že miminko přece nějak chytneme. Můj řev při kontrakci ho zřejmě moc neuklidňoval… Při zacházející brance jsem prsty praskla plodový vak, prostě jsem to tak cítila. Chtěla jsem už porodit. Poslali jsme dědečka Milana čekat před dům na porodní asistentku, aby ji provedl všemi dveřmi až k nám do 3. patra do koupelny. Tolik mě uklidnilo, když přijela! Hlavně kvůli Davidovi. Začal mě pak hladit po zádech. Bylo to nádherné, dotyk při porodu dokáže neuvěřitelné věci. Hladil mě po rameni a zádech. Naše úžasná porodní bába nestihla ani poslechnout ozvy. Jen mi poradila změnit polohu, více se vertikalizovat a levou nohu postavit na chodidlo. Několikrát mi nohu stavěla na patu. Vlastně přesně nevím v jaké poloze se Bětuška narodila, ale jakmile jsem se napřímila, hlavička se sunula dolů, už jsem ji cítila venku a pak vylezla celá. Pamatuju si, že jsem to slovně všechno komentovala: „Už to bude!“ „Hlavička už je venku!!!!“ to muselo být docela legrační! Porodní bába miminko chytla a položila ho pode mě na zem. Pak už jsem se jí dotýkala jen já. Nádherné. Protřela jsem jí záda, hned se nadechla, byla růžová, nádherná, trošku zaplakala. A já jsem si ji zvedla do náruče. Sedla jsem si na podlahu a opřela se o mého muže. Emoce nelze popsat. Celé těhotenství jsem cítila, že to bude holčička, a když jsme se podívali, smáli jsme se radostí a mě to vůbec nepřekvapilo, že to tak je. Bětuška se narodila 8 minut po příjezdu porodní báby. V 5:36.

Dědeček Milan, který vedl porodní bábu k nám nahoru, se po chvíli ještě s babičkou Lídou nakoukli dovnitř. Měli úžasnou radostJ A mně to vůbec nevadilo, že tam jsou. Placentu jsem porodila celkem rychle, po dotepání pupečníku jsme ho přestřihli a já jsem se s Bětuškou přesunula do postýlky. Poporodní euforie je nepopsatelná. Jen mě hrozně bolelo zavinování dělohy. Bylo to až tak silné, až mi to přišlo nefyziologické, aby to takhle po porodu bolelo… BOLELO!!!

Kolem 6h se probudil Kubík a babička ho donesla za náma. Byl tak úžasný, úplně se zářivě usmíval, vlezl k nám do postýlky a ptal se, jestli si může na Bětušku šáhnout. Zářil radostí.
Poranění jsem neměla už u prvního porodu, kdy jsem cvičila s Epinem. Tentokrát jsem necvičila a poranění nebylo žádné. Užívala jsem si ten poporodní servis – kdy mi nosili jídlo, pití a květinyJ, druhá babička a děda dovezli ten den ostružinové knedlíky s tvarohem a ořechy. A byla jsem doma. Na naše miminko nikdo jiný nesahal. To byl nádherný pocit, že na Bětušku sahaly jenom naše ruce. Vážila asi 3400 g, byla klidná a zcela samozřejmě se přisála.


Můj porod byl takový, jaký být měl.  
Děkuju! 
J.



neděle 6. dubna 2014

Nemůžete najít porodní asistentku k domácímu porodu? Čtěte! A pište!

Výzva: V nejbližších týdnech má Evropský soud pro lidská práva rozhodnout o žádostech dvou českých žen, které chtěly mít u svého domácího porodu porodní asistentku. (http://www.unipa.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=261:elsp&catid=35) Pokud to dobře dopadne, tak bude Ministerstvo zdravotnictví muset jednat a narovnat situaci žen a porodních asistentek v České republice.

Prosíme všechny ženy, které nemohou ke svému porodu sehnat porodní asistentku, ať oslovují krajské úřady, spádové porodnice a své pojišťovny. Zamítavé odpovědi úřadů (včetně různé argumentace, kterou používají) se bude hodit pro jednání s Ministerstvem zdravotnictví a případné soudy. Neziskové organizace připravují podklady a návrhy (např. legislativní návrhy). Podpořte případnou změnu i vy vaší aktivitou. Informujte o této výzvě spřízněné těhotné. Vzory žádostí, které zpracovala Liga lidských práv, najdete zde: http://normalniporod.cz/prakticke-rady/co-delat-jako-zenamatka/
Prosíme o zaslání případných reakcí úřadů, abychom je mohli shromažďovat, na adresu Kateřina Hájková Klíčová, NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, Brno, či oscanovanou odpoveď na klicova@unipa.cz.. Dejte nám na sebe, prosím, i emailový kontakt, abychom Vás mohly oslovit. Můžete také samozřejmě anonymizovat Vaše jméno a další údaje.
Společně to dokážeme!