Porodní příběh - Martinka
Nejsem žádná alternativní ani přírodní ani příliš průbojná žena. Jen se moc
dobře necítím v nemocnicích a u doktorů, a proto mi dávalo smysl, že doktoři a
nemocniční prostředí vlastně mohou (možná nechtěně) porod prodlužovat, komplikovat
atd. Jako prvorodička jsem si porod neuměla představit, o to míň s cizími lidmi
v cizí nemocnici. Proto jsem byla moc ráda, že znám porodní asistentku a že si
nás vezme do péče, byť je ještě sama na mateřské. Od té doby jsem vše nechávala
plynout. Ne, že by mi bylo jedno, jak těhotenství probíhá a jak budu rodit, ale
díky Janě jsem cítila klid, že všechno je v pořádku. Kdykoli jsem se jí mohla
na cokoli zeptat, což bylo skvělé, byli jsme se podívat do vyškovské porodnice,
abychom nejeli do “neznáma”.
Termín porodu byl stanoven na 10. nebo 11. ledna, všechno bylo v pořádku a
nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco už mělo dít. 5. ledna večer jsme si s
manželem nachystali do postele notebook, že se budeme dívat na film. Vstala
jsem na záchod a odteklo mi trochu vody. Opravdu ale jen trochu, tak jsem si
nebyla jistá, jestli je to ono a radši jsem hned volala Janě. Navíc mě to
samozřejmě dostalo do patřičného transu - já snad fakt už rodím! (Nějak jsem se
totiž s tím břichem sžila a neměla jsem ani pocit, že by to snad někdy mělo být
jinak.)
To bylo ve 22.57. Jana mi řekla, že to určitě bude plodová voda a že jestli
je čirá, tak je to v pořádku a uvidíme, jestli se něco začne dít nebo ne. A že
kdyby jo, mám se ozvat, jinak se mám ještě vyspat a ráno bychom jeli do
porodnice. Byla jsem jako omráčená a trochu nervózní, a tak jsem jen ležela v
posteli a bála se pohnout a čekala, jestli něco bude. A za pár minut taková
jakoby menstruační bolest. No, tak uvidíme. Šla jsem na záchod, kde jsem se
patřičně pročistila a taky přišly další kontrakce. Vnímala jsem je už jako
docela náročné, a tak jsem napsala Janě SMSku, že mi to přijde docela drsný a
že budu radši, když tu bude. Klidně že tu může spát. To bylo 23.35. Dobalili
jsme věci do porodnice, pak jsem vlezla do vany a doufala, že mi to trochu
pomůže. Ale nepomohlo už nic. Jen si pamatuju, že jsem pořád říkala, že už to
nevydržím a že to nezvládnu a že už nechci ;-). Kontrakce byly už po 2,5
minutách v podstatě od té doby, co jsem byla na záchodě. Jana mě naštěstí
poslechla a navzdory tomu, že jsem byla hysterická prvorodička, tak přijela
hned. Tak nějak po půlnoci. Vyšetřila mě a řekla, že jsem šťastná žena, protože
je všechno v pořádku a je to už tak 7 cm. Bylo na ní vidět, že by už do
porodnice radši nejela, mluvili o tom i s manželem, ale že prý záleží na nás.
No, my jsme byli vyplašení a do porodnice jsme samozřejmě chtěli, i když už
bylo jasné, že do Vyškova to určitě nebude. Tak jsem musela vylézt z vany a jít
se oblíkat. Říkala jsem, že už to hrozně tlačí a Jana jen povídá, jestli máš
pocit, že to tlačí, tak klidně zatlač. Ptala jsem se, jestli fakt můžu a prý
jo, jestli to tak cítím. Nepamatuju si, jestli mě v tu dobu ještě nějak
vyšetřovala, aby to “ověřila”, že už můžu tlačit. Myslím si, že ne. Tak jsem v
ložnici zaklekla u postele, zarazila hlavu do matrace a tlačila. Teda spíš to
nějak začlo drsně tlačit samo a vždycky když to přišlo, tak jsem zatlačila
taky. Ale mám pocit, že kdybych netlačila, tak se to zvládne “samo”, jen by to
trvalo asi dýl. Absolutně netuším, jak dlouho to trvalo a na kolik kontrakcí to
bylo. Ani co dělala Jana a manžel. Jen vím, jak mě hrozně zaskočilo, že to
trvalo dýl, než jsem čekala (když už jsem měla nějakou dobu pocit, že příště už
se hlavička určitě narodí, řekla Jana něco ve stylu, že to jde dobře a že s
takovou to brzo bude. No já jsem myslela, že už to musí být hned). Každopádně
za chvíli se opravdu Martinka narodila. Doma v naší ložnici u postele. Bylo
0.55. Jana mi ji podala a pomohla nám vlézt do postele. Ležela jsem s
novopečeným drobečkem v posteli a tak nějak nechápala, co se vlastně stalo.
Manžel s Janou zatím řešili praktické problémy - hledali podložky, ručníky,
volali do porodnice, hledali oblečení pro mě i pro Martinku. Manžel přestřihl
pupeční šňůru, porodila jsem placentu a oni si ji s Janou v chodbě nějak
prohlíželi a kontrolovali. Byl to trochu chaos a zmatek, ale všechno naštěstí
bylo v pořádku a zvládlo se to. Po nějaké době jsme se oblíkli a jeli do
porodnice, ale to už je zase jiný příběh.
Zpětně nad tím hodně přemýšlím, protože to všechno bylo strašně nečekané a
rychlé. Úplně jiné, než jsem si představovala. I Jana byla “jiná” než jsem
čekala - znám ji jako energickou, veselou, upovídanou ženu, které je všude
plno. U nás ale byla úplně v pozadí, jen mě ujistila, že je všechno v pořádku.
Aspoň já jsem její přítomnost takhle vnímala. Možná jsem čekala, že mě
zachrání, že mi pomůže, uleví,... a vlastně ano. Když přijela, byla jsem už
klidná a nic jsem neřešila, jen jsem prostě sama porodila. Zároveň jsem si sama
na sobě ověřila, jak moc jsme dnes “závislí” na cizí pomoci a informacích -
nejsem si zcela jistá, jestli bych si vůbec připustila, že už opravdu porodím,
kdyby Jana nepřijela. V hlavě jsem měla jen ty několikahodinové porody
prvorodiček a vlastně mě to vůbec nenapadlo. Jsem proto ráda, že stihla přijet
a že jsme to všechno tak zvládli, bylo to krásné a nezapomenutelné, i když si z
toho moc nepamatuju. Nechtěla jsem rodit doma, ale někdy si člověk prostě
nevybere.
Moc bych jen přála všem, kteří chtějí mít možnost si porod doma vybrat, aby
ji měli. Souvislá péče jedné porodní asistentky v těhotenství, u porodu a v
šestinedělí mně osobně moc pomohla a byla hrozně příjemná, určitě ji příště
využiju znova.
Velké díky naší porodní asistentce! …a vyškovské porodnici jsme alespoň
udělali reklamu, když už jsme tam nestihli přijet - všichni, co věděli, že se
tam chystáme, a viděli fotky, si teď myslí, že tam mají hrozně “domácí”
prostředí ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat