Ptačí story

Máme asi 2 roky kanára (FILIP II.). Opeřence jsme měli doma přesně od té doby, co jsme uměly (já i ségra) říct kombinaci slov "žvíže" a "chci". Střídali se u nás kanárci, andulky a zebřičky. Málokterej z nich zahynul přirozenou smrtí, většinou někdo otevřel okno, když byl pták venku z klece a tak si letěli za "svobodou". FILIP I., kterýho jsem měla před FILIPEM II., byl moc šikovnej. Moc se mě nebál, lítal po pokojíčku (kde to asi po týdnu začalo ani ne moc vzdáleně připomínat voliéru), zpíval, trefil do klece, byl kamarádskej a zvědavej, zkrátka inteligentní zvíře. Dopadlo to s ním stejně jako vždy. Ségra nechala otevřený dveře, svítilo sluníčko a pták frrr... koukal na nás ze dvora z třešně. Vypadal spokojeně. Přestože jsem ho potom hledala půl dne v celým bloku domů (mám prolezlej každej dvorek), ptáka už jsem nespatřila. Naše sousedy evidentně dost pobavilo, co všechno jsem schopná udělat pro jednoho kanárka a naznali, že k opeřencům zřejmě tíhnu silnou citovou vazbou, takže zhruba za týden se z verandy ozvalo známý kanáří pípání a ve staré kleci... novej kanár!

FILIP II. má na hlavě zvláštní rozcuch, připomíná mi sedláka. Má chronicky nemocný nožičky, ale evidentně mu ta nemoc (rohovatění kůže) nevadí, tak ho nechci stresovat nějakým léčením. Neuměl vůbec lítat, teďka se zvládne vrátit do klece, když ho z ní téměř násilím vystrnadím. Podezřívám ho, že má snížený IQ, protože když přistane na zemi, dobrou půlhoďku sedí a vůbec se nehejbá. Už jsem se dost napřemýšlela, co proboha tak dlouho ten kanár řeší a je mi to pořád záhadou. Poslední dobou mi ho začalo být líto, že je tak sám. Naskytla se ovšem příležitost a donesla jsem domů v krabičce zebřičku - krásnou, mladou, je taková béžová a prý se ještě vybarví. Ptáci se po společně strávené noci na sebe tvářili děsně uraženě, a FILIP II. se od té doby začal pěkně vybarvovat.. Sledoval zebřičku ostřížím zrakem všude, kam se hnula. Když se opovážila sednout si vedle něho na bidýlko, nemilosrdně na ni útočil zobákem. Zebřička se statečně bránila a sem tam se jí podařilo svou pozici uhájit. Po týdnu občasných šarvátek vypadají jako manželé po 25 letech společného soužití. Ona: ví, že když si na něj pořádně otevře zobák, On udělá, co Ona chce. Ona: pochopila, že se docela dobře obejde bez jeho bidýlka, má přece 3 další...:) Za Něho mluvit moc nedokážu, protože mám prostě pocit, že On, narozdíl od ní, nepochopil vůbec nic...

J.