Svobodnej pocit

- Viděla jsem na vlastní oči pana Cuketku! Ochutnával irskou kávu a k tomu hrál nádhernej džezík:)
- Zapomněla jsem dvakrát otočit kalendář. Týdenní. Si příště pořídím měsíční, protože týdenní frekvence je prostě moc rychle...
- Od minulé neděle se snažím cvičit každej den Yengar jogu. Celkem úspěšně (vynechala jsem z 10 dnů 3krát, jednou to mám omluvený - byla jsem plavat), záda nebolí, je mi fajn:)
- Propadla jsem vášni "orgasmických koulí". Tak jim doma říkáme. Vyrábí je firma Lindt a podezíráme je, že je napouští nějakejma drogama, protože když je doma nemáme, každá na ně několikrát denně myslíme. Po pár dnech to některá z nás nevydrží a koupí je. Nejlepší jsou NOIR:)!
- Ráda někdy NEuklízím. Teďka s velkou chutí.
- Dvěma lidem jsem nestihla dát od Vánoc dárek.
- Nesnáším vstávání. Než vstanu tak dokážu třeba hodinu přemýšlet o tom, jestli vůbec mám opravdu vstát. Když vstát musím, tak se to o tu hodinu posune, takže vstanu, ale děsně se těším, až o tom budu moct zase hodinu přemýšlet...
- Oblíbila jsem si slovo Žůva!
- Říkaly mi dvě holky z Čech, že nechápou, jak si můžu dovolit s takovým přízvukem zcela beztrestně jezdit do Prahy.
- Řídím ráda auto, protože si tam můžu pustit jakou chci hudbu. NAHLAS! Patrně bych mohla řídit tedy jakýkoli dopravní prostředek. Kdyby tam mohla hrát hudba... NAHLAS!
- Zažila jsem po dlouhé době společné ráno s rodiči. Musela jsem si potom dát silné kafé s hodně mlíkem, musela jsem o tom všem povykládat, musela jsem se tomu zasmát. Teprve potom jsem se s tím dokázala vyrovnat a začít hezký den.
- V Korálkovém obchodě u nás na Slovákové se dá platit kartou. KATASTROFA pro moje konto...
- Zjistila jsem, že nejlepší, co jsem mohla kdy udělat bylo, že jsem se narodila mojí mamince. Maminka je nejen nejlepší maminka, ale je taky nejlepší sponzor. Jestli budou moje děti studovat tak dlouho jako já a sestra, tak je přerazím.


Byla jsem za tmy na kopci. Koukala jsem se na vesnici dole pode mnou. Seděla jsem na takovým polínku, co se mi zrovna hodilo k sednutí. Prostě tam bylo, asi ne náhodou. Cítila jsem přítomnost lesa za mnou, jako silnou temnou postavu, tichou a moudrou, krutou a stálou. Trochu mě na tom lese vždycky děsí ta stálost, že ten les tam je pořád. Připadá mi to děsně magický, že já jsem pořád na jiných místech, ale ten les, kopec, tráva... tam jsou pořád. Na opuštěných místech mě nejvíc baví pocit, že když se rozhodnu, tak tam můžu zůstat třeba navždycky. Asi by mě někdo hledal, ale ten svobodnej pocit, že tam můžu sedět nebo ležet třeba celou noc, mě prostě baví.

Dobrou! J.