Nemoc

V úterý mě přepadla nemoc, a už tři dny s ní horlivě bojuju. Taky mě to už moc nebaví. Citron, med, čaj...a tak pořád dokola. Ani nemůžu do sauny:( Na nemoci je nejlepší to, že jak je vám líp, tak si můžete číst:) Ležím 3 dny a přečetla jsem 3 knížky, jedna lepší než druhá. První z nich je od Margaret Atwoodové. A přečetla jsem od ní knížku Slepý vrah. Neuvěřitelně dlouhý příběh, ale taky napínavý, plný nevyřčených slov. Nemohla jsem se ubránit a na hlavní hrdinku jsem byla čím dál víc naštvaná a místy mi příběh připadal až nereálný. To jak málo ty postavy bojovaly za svůj osud, za svou svobodu.
Druhá knížka se jmenuje Židovská tragédie a napsal ji vrchní rabín Richard Feder. Je to ta nejsmutnější knížka, kterou jsem kdy četla. Je to totiž všechno pravda a to si musím pořád a pořád opakovat. Stalo se to všechno jen 31 let předtím, než jsem se narodila (to mě fascinuje). Lidi nebyli jiní než dnes. 15. července (píše pan rabín Feder) rožněte v oknech 2 svíčky. Jednu na památku dětí, které nacisti v koncentrácích v tento den zplynovali a druhou na památku všem statečným matkám, které šly dobrovolně se svými dětmi na smrt. Tolik bych si přála, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo...
Třetí knížka byla od mého oblíbeného autora Jonathana Safrana Foera - Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Musím říct, že mě zaujala o něco míň než Naprosto osvětleno. Možná ji přečtu někdy podruhé...
Jo tak nějak mám pocit, že když tolik čtu, koukám se na svůj život jako na příběh. Příběh má začátek a konec. Buďto dobrej nebo špatnej. A to není dobrý koukat na život jako na příběh. Protože život často nemá pointu, nekončí ani dobře, ani špatně, jestli vůbec.. Ale neubráním se tomu, že si někdy jako v nějakým příběhu zkrátka připadám. Je to takový hodně dobrodružný...