Divadlo v pohybu VIII.

"Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!"

Jarní část - Legendy a naděje aneb festival z přetlaku
Permanentní festival Divadla Husa na provázku
Otevřená festivalová divadelní, hudební a výtvarná akce na počest 40. výročí založení Divadla Husa na provázku (31.3. - 6.4. 2008).

Juch:)! J.

Týden na horách - BACK IN BRNO

Švýcaři jsou zvláštní patroni. Tak třeba schovávaj kuchyň do skříně, skoro jsme ji nenašli, stejně tak jsme nemohli objevit další dvě postele. Ty se ukrývaly v minipředsíňce sklopené ke zdi tak, že je nebylo vůbec vidět. Taky jim připadá normální, že 4 lidi mají týden obývat prostor asi tak 6 metrů čtverečních, společně se stolem, stolečkem, sedačkou, křeslem a čtyřma židlema. Není divu, že se Honza chodil pravidelně venčit na procházky (říkal vždycky, že jde nakoupit), Evička předstírala, že musí překládat matematickou knihu a Jirka vydržel někdy i hodinu koukat do stropu a pít čaj. Já jsem si povětšinou vzala sušený plnotučný mlíko a míchala z něj nápoje neuvěřitelných účinků, po kterých se báječně dá dělat jedna z mých oblíbených činností: "smát se v posteli". Pak teprve začala opravdová legrace. Jináč jsme si užili krásných výhledů na hory, ochutnávali sníh, kterej nám odskakoval od lyží, mžourali do ostrýho alpskýho sluníčka, nechali se záměrně vozit sedačkovou lanovkou, když nás boleli nohy. Jednou jsem kvůli Evičce nedobrovolně vystoupila z vleku, jela jsem s Holanďanem, kterej mi řekl vtip a já ho nepochopila, tak mi musel říct, že to byl vtip. Viděla jsem Matterhorn , půjčila jsem kytaru namol opilým Pražákům, plavala jsem sama v bazéně a skákala bombu, taky se mi líbila servírka v místní restauraci. A hráli jsme na kytáru a zpívali a říkali jsme, že paříme a pařila s náma i Evička (cca do 1 v noci) - zapřísáhlá abstinentka, protože to naše paření bylo děsně dobrý!!! Co mě fakt těší je, že už mě nikdo nebude budit v 6 ráno a potom v pravidelných intervalech 15 minut říkat: "Vstávejte!"


Ještě se taky musím zmínit o jízdě autobusem. Nevím, kterej blbec vymyslel něco jako dopravu "dálkovým autobusem". Podezírám takový lidi, že tím "dálkovým autobusem" ujeli nanejvejš 200 km, dělali přestávky každejch 20 minut, vypili u toho hektolitry alkoholu a potom to prohlásili za dopravní prostředek vhodnej na dálkový tratě. Jak si jinak může někdo myslet, že člověk může na prostoru 25*25 cm + 10*25 cm na nohy, vydržet sedět dýl jak dvě hodiny??? Po pěti hodinách jízdy jsem dost pochybovala o tom, že to naše civilizace někam dotáhne, když používáme k dopravě ve 21. století takovýhle mučící dopravní prostředky a ještě se u toho tváříme, že je to úplně normální! Cestou tam na mě táhlo a byla mi zima, cestou zpátky na nás kapalo ze střechy. Když jsme na to upozornili řidiče, říkal, že na něj taky kape, že musíme počkat, až ten sníh ze střechy odtaje... Ať žije moderní a technicky vyspělá Evropa! God bless horses!
J.

Jak jsem skoro rodila... SAMA!

To bylo tak. Byly jsme dneska na praxi, smály se, dělaly legrácky s pány doktory a porodními asistentkami, ptaly se na hloupé otázky a staraly se o rodící maminky, jak nejlíp nám to šlo. Zkrátka taková pěkná pohoda, sem tam ošetření miminka, nebo porod. Žádná velká honička. Kolem 14 hodiny se však přihodilo několik věcí zároveň. Jedna porodní asistentka odešla povídat nastávajícím rodičkám o porodu, tak tam zbyly jen dvě. Z toho na dvou pokojících se to nebezpečně rychle blížilo k porodu. Inu tak jsme se tam na chodbě najednou ocitly jen my studentky, protože všechny asistentky zrovna odběhly k tomu jednomu porodu. U toho druhého porodu zatím kamarádka měla hlídat ozvy mimča. A jak tam šla, tak jsem se jí zeptala, jestli mám jít s ní a vona že jo. Prý jako psychická podpora. Vejdu tam a mamča sotva stojí na nohou a jediný co pořád opakovala bylo: "Hlava, je tam hlava!" Tak mi jako rychle docvaklo, že paní prostě vážně rodí, a že neví, jak si má lehnout, když ji tam ta hlavička mimina tlačí. Bylo nad slunce jasný, že jestli ji tam nechám ještě chvíli stát, tak to porodí asi ve stoje. No nějak jsem paní pomohla si lehnout na bok a vono dítě fakt skoro na světě. Rukavice po ruce žádný... Tak jsem holt brzdila hlavičku jen tak. Za chvíli doběhla kamarádka i s asistentkou, a za pár minut byl na světě chlapeček. A jak jsem ho ošetřovala po porodu, tak mě zase celou zapatlal. Dvě haleny za praxi, to je slušnej výkon...:) J.

Na dovysvětlenou. Víte on je každý porod jedinečný, každý jiný, při každém se dějou jiné nepředvídatelné a někdy předvídatelné věci. Tohle byla maminka, která rodila počtvrté, tudíž u ní proběhla taková ta předposlední fáze porodu hodně rychle. Po celou dobu jsme se o ni staraly i s porodními asistentkami nejlíp, jak to šlo. Zatím jsem neviděla v porodnici, že by se něco flákalo, že by se někdo nesnažil tak, jak nejlépe umí a má. Je zřejmě ale ve hvězdách dáno, že zrovna ve chvíli, kdy jsme porodní asistentku volaly, byla na jiném pokojíčku. Přiběhla však vzápětí a celý porod odvedla tak, jak má. Maminka i tatínek byli samozřejmě překvapeni rychlostí postupujícího porodu, ale vzhledem k tomu, že do půlminuty byla jejich porodní asistentka u nich, a já jsem je jen trochu uklidnila, vlastně se nestalo nic, co by nijak ohrozilo jejich děťátko či maminku. Některé věci, jsou zkrátka v jiných rukou...

Jedu na hory:) J.

Koukněte se :)

Most přes WADI (Gesher Al-Havadi)
Izrael, 2007, 57 minut
Režie: Barak Heymann, Tomer Heymann
Ve středu Izraele se Židé a Arabové rozhodli založit společnou bilingvální a národnostně smíšenou školu pro své děti...

Nerutina
Litva, 2007
Režie: Jurate Samulionyteová
:)


Evangelium podle Papuánců (The Gospel According to the Papuans)
Francie, 1999, 52 minut
Režie: Thomas Balmés
"Adventisté si myslí, že ve vepřím zadku se schovává Satan“, říká Ghini z kmene papuánského kmene Hulů. Jeho sousedka dodává, že Papuu Novou Guineu se chystá obsadit papež...

Co a kolik v těhotenství přiberou těhule?

Tak máme tady dělohu - ta na konci těhotenství váží cca 1 kg (normálně asi 50 g), placenta přidá 500 g, plodové vody je asi jeden litr, kromě toho se zvětší prsa (cca o 500 g). V matčiných žilách proudí nejméně o litr krve navíc, dál se tělo zásobilo tekutinami (2-2,5 kg), pak jsou tu zásoby tuku, které si tělo ukládá jako rezervu pro dobu kojení (asi 2 kg). To dělá celkem 8-8,5 kg. K tomu připočteme dítě se 3,5 kg a máme tu 12 kg navrch jako vyšitých:)


Christophe Vorlet, Pregnant Woman.
Oil on canvas, 48 x 36 inches.

18. týden těhu je už dávno za náma, 19. týden právě končí, vzhůru do dvacítky:)

Období 18-22 t.t. celkově:
1. Změny zabarvení kůže maminky jsou běžné. Pigmentové oblasti, jako jsou dvorce prsních bradavek, mateřská znaménka a pihy, tmavnou.
2. Vzhledem k tomu, že se zastavil přirozený cyklus padání vlasů, který bude znovu pokračovat až po porodu, vypadají vlasy hustší.
3. Zvýšené krevní zásobení pánevní oblasti spolu se zvýšenou citlivostí bradavek se podílí na lepším dosahování orgasmu (maminky užívejte si!:)
4. Vrchol dělohy můžete cítit zhruba v úrovni pupku.

18. t.t.
Mimi měří od temene po zadeček 12,5-14 cm a váží asi 150 g. Začíná velmi aktivní fáze vývoje. Mimi se v bříšku kroutí, otáčí, vrtí, píchá a kope a procvičuje své reflexní pohyby. Uvnitř rychle rostoucích plic se začínají vyvíjet drobné vzduchové váčky (alveoly). Na prstech se vytvářejí bříška a na kůži se začínají objevovat jeinečné víry a závity, které tvoří jeho otisky prstů. Ve střevech se hromadí první stolice (smolka). U chlapce se začíná tvořit prostata.

19. t.t.
Mimi měří asi 13-15 cm a váží asi 200 g. Žlázy v kůži dítěte vylučují hustou bílou mastnou látku zvanou mázek (vernix caseosa). Účinkuje jako bariéra proti působení vody, a tak chrání kůži před macerací v amniotické tekutině.
Nervová vlákna v celém těle se pokrývají tzv. myelinovou pochvou. Myelin je látka, která vlákno izoluje a umožňuje hladký a rychlý přenos informace.
V trávicím ústrojí miminka se začínají tvořit žaludeční šťávy, které pomáhají vstřebávat amniotickou tekutinu (plodovou vodu), která se pak filtruje v ledvinách a je vyloučena zpět do amniotického vaku.

20. t.t.
Mimi měří asi 14-16 cm a váží 255 g. Juchůůůů jsme přesně v polovině těhotenství:) Je to období, kdy probíhá klíčový vývoj smyslů: chuti, čichu, sluchu, zraku a hmatu. V určitých oblastech mozku se vyvíjejí nervové buňky, které odpovídají na podněty smyslových orgánů. Začínají se také utvářet důležitá spojení potřebná k rozvoji paměti a funkce myšlení (asociační centra). Vzhledem k tomu, že nervový a svalový systém je již dostatečně vyvinutý, dítě si dostatečně užívá protahování končetin.
V tomto týdnu maminky prvorodičky cítí nejčastěji první pohyby děťátka.
V pátém měsíci se začínají oddělovat dosud srostlá oční víčka a tvoří se sklovina zubů.

Kenzu

Když ho navštívím, má takovou radost, že by mi nejraděj skočil na ramena. Chce se se mnou divoce líbat a nejraděj se ke mně tulí na gauči. Když se na mě intenzivně kouká, myslí tím: "Pojď se mnou na výlet!" nebo: "Dáš mi něco dobrého k jídlu?" nebo: "Podrbej mě za ouškem!" a taky: "Jak to, že jsi tu tak dlouho nebyla?!" Dokáže mě hodiny mlčky poslouchat a celou dobu se tváří, že ho to děsně zajímá. Nekecá mi do toho, když si v lese vybírám, kterou cestou půjdu. Intenzivně se zajímá o to, kdy se zase půjde na výlet. Je mu jedno KAM! Má rád sladké. Je mu JEDNO jestli jsem přibrala 2 kila nebo 5. Chodí s náma na kafé. Má výdrž! Když mě nevidí, začne mě hledat. Když mě vidí, VŽDY vrtí ocasem! Chce si se mnou hrát!

Je to můj psí kamarád:) J.

Tobiáš Lolness - Timothée de Fombelle

"Z pohledu andělů jsou koruny stromů možná kořeny napájející se z nebes."
Rainer Maria Rilke

Díval se na nebe poseté hvězdami. Těžko najít černější a zářivější noc než tu dnešní, co snášela své cákance mezi obrovské rezavé listy.
Když na nebi není měsíc, hvězdy tancují, říkal si. Taky si opakoval: "Jestli je v ráji nebe, určitě není tak hluboké a tak smutné..."

Myslím, že surová míza patří našemu stromu. Myslím, že strom žije díky ní. Použít jeho krev by znamenalo uvést svět v nebezpečí. Každý se může pokusit objevit to, co já. ... Opakuji, že stačí dobře se dívat na květ nebo pupen, abyste pochopili, jak to funguje.

Tobiáš hledal toho druhého. Ale v téhle jeskyni po někom takovém nebylo ani stopy. Žádný legrační brouk, kterého by Tobiáš mohl honit kolem ohně. V jednu chvíli se zase vrátil k plísni. Nějakou dobu doufal, že si z ní udělá společníka, je přece živá jako on. Roste jako on. Možná má někde v té své hromadě dokonce i duši.
Ale když s ní několik hodin srdečně rozmlouval jako starý přítel, došlo mu, že takhle by mu za týden začalo strašit v hlavě. Dal se do křiku: "Tobiáši! Přestaň mluvit s tou hromadou plísně! Přestaň!"
Hlas se mu dlouho vracel ozvěnou. Cítil se líp. Přesto se plísni krátce omluvil, vysvětlil jí, že proti ní nic nemá, vždyť mu prokazuje velké služby, ale že s ní už mluvit nebude.

"Víš," pokračovala Elíša, "když jsem poprvé potkala chrousta, křičela jsem strachy. Myslela jsem, že umřu, jen proto, že mi říkali, že chrousti jedí děti. Chrousti dělají rámus a trochu ohryzávají naše větve, ale neublížili by ani mouše! Člověk vždycky nesmí věřit tomu, co se říká."

Jakmile jaro vystrčilo růžky, Tobiáš vystrčil ven svůj nos.
Už nemyslel, cítil.
Už nepřemýšlel, dýchal.

Existuje smutné pravidlo zbloudilého chodce:
1. Když zabloudíme, jdeme rychleji.
2. Jenomže každý krok nás vzdaluje od domova.
3. Takže bloudíme ještě víc.

Má sice vzduch, vodu a všechny ty cajky, ale potřebuje něco tvořit. V rohu jeskyně si připravil novou paletu a dal do ní hrst plísně, kterou si odebral z jídla. Od nynějška se Tobiáš bude věnovat tvorbě. Na zdi jeskyně začal kreslit svět, který znal. Namaloval strom.