"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

úterý 26. března 2013

Můj porodní příběh 9.1.2013

Zhruba od 28. týdne těhotenství mi Kubíček a moje tělo dávali jasně najevo, že už nemám pracovat, že mám být doma, číst knížky, poslouchat hudbu, psát, chodit na procházky a odpočívat. Od 30. týdne už to bylo tak urgentní, že jsem přestala pracovat. Do té doby jsem stále doprovázela k porodům a při předposledním už jsem cítila, že jsem to přehnala. Po 24 hodinách strávených u těžkého porodu jsem skoro brečela ve sprše vyčerpáním a slíbila miminku, že tohle už se fakt nebude opakovat. Od té doby mě začalo velmi často bolet v podbřišku a nosila jsem ho podepřené šátkem. Několik týdnů jsem prostě jen odpočívala. Kolegyně Laďka se mi snažila miminko ohmatat, ale moje děloha byla natolik dráždivá (a to i před porodem), že když jsem si lehla na záda, břicho ztuhlo jako kámen a Laďka stěží nahmatala polohu miminka. Alespoň mě během těhotenství několikrát ujistila, že miminko se na porod nechystá a mám být v klidu. Kubíček byl od začátku hlavičkou dolů v pravém postavení. Když už jsem byla v 36. týdnu, už jsem se nebála ničeho – můžu jet rodit do „mojí“ porodnice ve Vyškově a nemusím jet nikam jinam. Porody pod 35. týden se rodí jen v Brně. Toho jsem se bála asi nejvíc – předčasného porodu.



K porodu jsem měla domluvenou kolegyni – pořád usměvavou a pozitivně naladěnou porodní asistentku Jitku Čtvrtníčkovou z Vyškova. Věděla jsem, že má „s námi alternativními prvorodičkami“ dostatek trpělivosti Moje porodní přání jsem si s ní domluvila přes internet. Bylo jednoduché. Chtěla jsem především: hezky porodit, v klidu, a mít po porodu nerušený bonding s miminkem. Byla jsem naprosto klidná, co se týče prostředí, kam jedu rodit. Na komplikace jsem si ani nepřipouštěla myslet. Jak říká jiná kolegyně porodní asistentka Marika: „Těhotná by si měla každý večer před spaním opakovat mantru: Porodním hezky, bez problémů, miminko se krásně narodí a bude zdravé :-)“ Tak jsem si ji poctivě opakovala.

Jinak moje příprava k porodu byla jednoduchá. Celkem pravidelně jsem během těhotenství cvičila – protahování a některé asany z jogy. Od 35. týdne jsem zhruba ob den cvičila s Epinem, které musím opravdu vynachválit!

Byla jsem v 37. týdnu a celý víkend jsem proležela s nachlazením – slabost, únava, zacpané dutiny a nos. Tak jsem mluvila k miminku, že tento víkend NERODÍME! V pondělí jsem ještě ležela a v úterý jsem vyšla do města s kamarádkou na oběd. I tak jsem si to vyčítala, necítila jsem se ještě dobře.

9. 1. 2013 středa 37+1 t. g.
5:30 ráno. Probouzím se a cítím odtékat plodovou vodu. Je zelená, zkalená. Jsem tím trošku rozhozená, lítám chvíli ze sprchy na záchod, voda teče jak z kohoutku. Poslechla jsem srdíčko miminka kapesním ultrazvukem, ťuká jako hodinky, což mě uklidnilo. Budím Davida, že mě poveze do porodnice. Hlavou mi letí tisíc věcí, chodím po bytě od ničeho k ničemu. Nakonec si začnu vařit moji oblíbenou obilnou kaši – budu přece potřebovat energii! Celý porod je mi pak na zvracení, muž za mnou lítal s emitkou, ale kaši jsem v sobě nakonec udržela. Postupně cítím, že mi začínají kontrakce. Když odteče plodová voda, porod se většinou rozbíhá pomalu, často do 24 hodin. Davidovi říkám, že asi pojede ještě do práce…

7:30 vyjíždíme do Vyškova, kontrakce pomaličku zesilují. Píšu kolegyním do Vyškova, že přijedeme, službu má zrovna Jitka. Kubíček si umí vybrat den! Všichni už se na nás na porodním sále těší:-) Ve Vyškově se převlékám do košile (naposled, co jsem ji měla během porodu oblečenou) a protože má kolegyně práci, zalezu do sprchy. Teplá voda na podbřišek je boží.

8:00 při vyšetření zjišťuju, že jsem otevřená tak na 1 cm. To je slabota, říkám si… Ale moc nad tím nepřemýšlím. Pokoj s vanou je volný.

8.30 se tam přesunujeme, kontrakce pořád nabírají na síle. Někdy v té době zavírám oči a dál už je moc neotevírám. Kolegyně mi musí natočit monitor, snímá i ve stoje, sondu si přidržuju rukou. Po 20 minutách už to nemůžu vydržet a odpojila jsem se. Zkusím vlézt do vany, ale dělá mi dobře jen sprcha na podbřišek vkleče. Vydržím tak asi 5 kontrakcí. Pak už se to vydržet nedá. Kontrakce pořád zesilují, jsou často. Pak už čas nevnímám, jen to, že to jde rychle, že je to intenzivní, že tomu nemůžu uniknout. Pořád jsem v pohybu – chodím, stojím opřená o cokoli. Nechci vůně, nechci hudbu, nechci hlasy. Kvílím u každé kontrakce a taky mi pomáhá „řechtat jako kůň“ chvět rty při výdechu – dělala to moje kamarádka u porodu, který byl velmi rychlý. Pomáhá to! Jsem úplně nahatá, chodím ze záchodu do pokoje sem a tam, připadám si jako lvice v kleci. Bleskne mi hlavou, že malý pokoj by mě zničil… Jitka se mě ptá, proč furt lítám při každé kontrakci ječet na záchod, tak jí odpovídám, že aby to bylo slyšet míň. Obě jsme se smály, protože Jitka mi se smíchem odpověděla, že je to slyšet všude stejně. Měla jsem prostě potřebu za kontrakce někam zalézt a tam si to „odeřvát“. Když potřebuju psychickou pomoc, nechám se Jitkou vyšetřit. Chci vědět, jak rychle to jde. Pamatuju si 3 cm, 6 cm, lem. Trošku mi to dodává sílu, ale další kontrakce mě zase dostala na kolena.



Promítám si hlavou, všechny ty věty, které občas u porodu používám: „Pusť miminko dolů. Na nic nemysli. Bojuj jako lvice.“ Ke konci občas upadám při nejsilnějších kontrakcích do zoufalého naříkání. Pomáhá mi, když mě David při bolesti silně stiskne ramena. Klečím. Koušu matraci postele. Na záchodě buším do kachliček a nadávám. „Do prdele, kde jsou ty endorfiny???!!!!!“ - ulevuju si. Připadám si hrozně přítomná. Kontrakce po 2 minutách. Během porodu mě přišli pozdravit 2 lékaři. Vycházím z koupelny úplně nahá jim v ústrety. Prohodili jsme asi 3 přátelské věty a odešli. Když už jsem byla skoro otevřená, občas jsem začala cítit tlak - pocit, že musíte zatlačit, ať chcete nebo ne. Všemu nechávám volný průchod. Pořád klečím, stojím, opírám se o něco. David má další týden namožená záda, jak jsem se na něj věšela. Prosím toho nahoře, ať už to brzo je. Jitka mě povzbuzuje, a říká, že jo, už to brzo bude a jde to krásně! Na to jí odpovídám, že zdechnu (a myslím bolestí). U porodu jsem měla opravdu vytříbenou slovní zásobu :-). Vím, že jsem se dokázala někdy v průběhu i zasmát, když nebyla kontrakce, ke konci porodu už ne. David mě drží a je blízko.

Kubíček se rychle sunul vstříc světu níž a níž. Zkouším na jednu kontrakci polohu na boku, ale i Jitka uznala, že to teda v žádném případě nepůjde. Vracím se do kleku, rukama opřená o něco výš. Po pár děsně tlačících kontrakcích říká Jitka, že už to bude a jde zavolat novorozeneckou sestřičku a lékaře. Mezitím si sahám za kontrakce na hlavičku, a cítím, jak se konečně prorvala o velký kus níž. Cítím, že už to bude na další kontrakci nebo dvě. A v záchvatu euforie volám na kolegyni přezdívkou: „Čtvrtníííí!!!“ Měla jsem pocit, jakoby se mi do pánve narval obrovskej grepfruit a celou ji zaplnil. Slyšela jsem povzbuzení a na další dvě kontrakce se Kubíček narodil. Plakal, ještě když byl napůl vevnitř :-) Otočila jsem se na posteli na záda a Jitka mi Kubíčka podala do náruče. Zaplavila mě neuvěřitelná vlna radosti, obrovská euforie, úleva, slzy... Bylo to neuvěřitelné, Kubíček se nám narodil ještě před polednem v 11.48. Takže porod trval od silnějších kontrakcí 3 hodiny a 48 minut. Druhá doba porodní trvala 48 minut, nikdo nespěchal, nikdo nevyváděl. Nevyšetřoval mě nikdo jiný než moje porodní asistentka. Lékař a sestřička doběhli, když už byl Kubíček na světě. Vážil 3215g a měřil 50cm. Obdivovali jsme s Davidem to dokonalé stvoření, vítali ho, fotili. Lékař mě krátce prohlédnul, díky Epinu jsem porodila bez poranění. Všechno mi připadalo dost neuvěřitelné a nepochopitelné. Radovali jsme se 2 hodiny ze společného mazlení, seznamování. Kubíček se přisál ještě na porodním sále. Protože měl zkalenou plodovou vodu, po porodu jsem si ho na novorozeneckém oddělení vykoupala, byli jsme pořád spolu. Všechen personál byl milý a vstřícný. Strávili jsme společně 3 dny na oddělení šestinedělí, měla jsem nadstandardní pokoj s výhledem do zasněženého parku. Byl tam klid a ticho. Život jakoby se na chvíli zastavil, zpomalil. Přišel na svět nový člověk :-)

Děkuji Jitce, která byla ochotná přijet i mimo směnu k mému porodu, hlavně však za její empatii a trpělivost. A dále všemu spřátelenému personálu Vyškovské porodnice, za to, že jsem zde mohla v klidu a přátelském prostředí porodit naše miminko!

2 komentáře:

Lucka řekl(a)...

Ještě jednou moc gratuluji!!
Těšila jsem se na tvůj porodní deníček.

Nesmazatelně ses nám zapsala do paměti, při porodu Sofi.
Při čtení tvého popisu ve sprše, jsem vzpomínala, jak jsem dělala u Sofi totéž a ty jsi byla tak hodná a miminko poslouchala i ve sprchovém koutě.

díky tobě jdeme "jinou" přirozenější cestou. Porod byl jen začátek...

Moc děkujeme a přejeme jen to dobré!

Lucka, Vašek a děti

Anonymní řekl(a)...

Janičko dlouho jsem se tak nepobavila, myslela jsem si jak strašně jsem u porodu křičela, ale z tvého popisu vidím, že ani ne :D
Teď se pomalu psychicky chystám na to, že mě to za pár měsíců čeká znovu.
Dnes už, ale vím, že bych chtéla rodit jinak než prvně, a doufám, že se mi to podaří prosadit.
U prvního porodu byly 2 por.asistenky a ještě doktorka a i když se snažily mi porod ulehčit, tak to kvůli poloze na zádech moc nepomohlo.
No snad to tentokrát bude lepší.
Takže gratuluji a užívej si to.

Květa Sapíková