"Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."
(Dagmar Suchá, UNIPA)

úterý 6. prosince 2011

Od Labutě: http://prolabute.blogspot.com/

Od alternativy k mainstreamu

Nedávno jsem zhlédla na České televizi besedu Jaroslava Duška, která se mimo jiné týkala také přirozených porodů, jedné české ženy, která se rozhodla rodit v Belgii a situaci v českých porodnicích. Pro zájemce ke zhlédnutí zde.
Abych pravdu řekla, nepadala jsem v úžas nad vymoženostmi belgické porodnice, naopak mi klesala čelist při popisování českých poměrů. Ačkoliv jsem si dobře vědoma toho, že místo od místa se podmínky liší a vlastně je to hlavně o lidech, nemohu si odpustit srovnání s dánským systémem a mou osobní zkušeností.
Těhotná jsem byla dvakrát, oba porody byly hodně jiné, ale k oběma došlo na území Severního království. Velice dobře vím, že nemám osobní zkušenost s českým systémem a tak tento článek prosím berte jako popis toho, jak to chodí v Dánsku s akcentem na to, co udivuje česky vychovanou matku.

Těhotenství

V průběhu těhotenství se nemusíte ani jednou potkat s gynekologem. Ve chvíli, kdy na vás zablikají dvě čárky na těhotenském testu, se objednáte k praktickému lékaři, který provede základní vyšetření a odkáže vás do péče porodních asistentek.
Porodní asistentky jsou v drtivé většině ženy (myslím, že jsem někde četla, že v celém království působí čtyři porodní asistenti) a jejich povolání je z hlediska pohledu společnosti poměrně dost vážené.

Počet návštěv v těhotenství závisí na tom, zda jste těhotná poprvé, nebo už máte nějaké zkušenosti. Jedná se o zhruba tři až pět návštěv.
Hlavní náplní těchto setkání je povídání o tom, jak se máte a jaké máte okolo těhotenství pocity (což je zajímavé hlavně poprvé). Mimo to je vám také vyšetřena moč, zvážíte se, změříte tlak a potom vám porodní asistentka rukama prohmatá břicho a odhadne velikost miminka (což je mimochodem mnohem přesnější metoda než ultrazvuk) a poslechne tlukot jeho srdce.
Pokud máte zájem, na ultrazvuk zajdete dvakrát. Ve dvanáctém a dvacátém týdnu těhotenství. Tam vám miminko různě přeměří, aby zjistili, zda se dobře vyvíjí a když budete hodní a budete chtít, dozvíte se i pohlaví dítěte. Abych pravdu řekla, podívaná to moc není, pokud vás teda nezajímají ledviny, mozek, srdce, proudění krve a jiné pochody v těle nenarozeného dítěte.
U všech konzultací s porodní asistentkou, či lékařem je vítaný i otec dítěte, případně další osoby...
Je-li vše v pořádku a nenaskytne-li se žádný důvod k dalším vyšetřením, těhotenství jste statečně přestála a můžete se těšit k porodu...

Porod

Rodila jsem dvakrát. Jednou v malé porodnici v okresním městě s výhledem na jezero a měsíc v úplňku, podruhé v největší porodnici v zemi s výhledem do křoví. Jeden porod trval padesát hodin a druhý tři. Jednou jsem porodila dceru a podruhé syna. Každý porod byl úplně jiný a přece by se našly styčné body, kudy povedu nit provázející dánským porodnictvím.
Tak za prvé zapomeňte na kleště a skákání na břicho. To jsou metody, které zde patří ke stejné minulosti jako kovářské kleště na trhání zubů. Minimálně se provádějí i nástřihy (neznám nikoho, komu ho dělali) a pokud je to možné, neprovádějí se císařské řezy (znám jednu).
Každá žena si může zvolit polohu, ve které chce rodit. Přiznám se, že jsem lenoch a tak jsem obě děti porodila v leže... A v mnoha porodních pokojích jsou i vany.
Další důležitá věc je, že pokoj, na který vás přijmou, je i pokojem, na kterém porodíte, takže žádné "hekárny" a "sály". U porodu není přítomen doktor, ale pouze porodní asistentka a vaši blízcí (pokud si to přejete samozřejmě).
Porodní asistentka se s vámi po příjmu pobaví o tom, jak si asi svůj porod představujete a tuto představu se vám snaží naplnit. Pravda, občas to není možné a občas je i to doslovné plnění docela drsné. Poprvé jsem chtěla rodit do vody, což jsem se nakonec rozhodla vzdát, když jsem si po 42 hodinách kontrakcí nechala píchnout epidurál (později jsem toho trochu litovala, ale v té situaci, kdy jsem se za téměř dva dny otevřela na pět centimetrů a zdaleka neviděla světlo na konci tunelu, to bylo pochopitelné). Porodní asistentka se mě přitom snažila celou dobu povzbudit a přesvědčit, že to mám ještě chvíli vydržet. Výhodou epidurálu tenkrát bylo to, že jsem si trochu odpočinula a za pár hodin byla připravená porodit, což proběhlo opět zcela bez tlumení bolesti (nepočítám-li akupunkturní jehly v hlavě, které mi při procesu stejně vypadaly...)
Když jsem rodila v noci, bylo samozřejmostí přítmí a intimní atmosféra (jestli teda může být intimní ženský řev), ve dne to bylo trošku méně romantické jednak proto, že můj muž nebyl u porodu a pak taky proto, že se nám to krapet komplikovalo a bylo třeba zavolat doktora, aby kontroloval malého, jestli je v pořádku.
Na druhou stranu napodruhé dostála porodní asistentka mému přání porodit bez tlumení bolesti do puntíku. Ani když jsem na ni řvala, že chci epidurál, nepovolila a nechala mne poctivě trpět až do konce...
Při prvním porodu jsem dcerku tlačila téměř tři hodiny a tak mi v závěru porodní asistentky přistavily na povzbuzení zrcadlo, abych viděla, jak se mé miminko dere na svět (tenkrát jsem ještě neznala pohlaví). Ačkoliv se nejednalo o zrovna estetickou podívanou, to že jsem viděla na vlastní oči, jak se má dcera narodila, patří bezkonkurenčně k nejsilnějším zážitkům mého života. Kluka jsem neviděla, ale zato se narodil na dvě kontrakce.
Po porodu hlavičky se čekalo až se dítě přirozeně natočí a vyjde ven.

Po porodu


Ve chvíli, kdy dítka vyklouzly ven, byly bleskově osušeny suchou plínou a okamžitě přiloženy na hruď, kde jsme se na sebe podívali a začli kojit. Při prvním porodu stříhal pupeční šňůru muž, při druhém porodní bába (sice jsem si přála, aby počkala na muže, který čekal s dcerou ve vedlejším pokoji, ale pupeční šňůra byla moc krátká a synek by nedosáhl ke zdroji...). Placentu mi po porodu ukázaly a diskrétně zlikvidovaly (nemůžu si nepoložit otázku "Co se děje se všema těma placentama?").
Na měření a vážení se nikterak nepospíchá, času je dost třeba druhý den, nebo za pár hodin. Z lékařského hlediska je beztak irelevantní, jestli novorozenec měří 49 nebo 50 centimetrů. Kontrola zdravotního stavu novorozence probíhá v matčině náruči a pokud je všechno v pořádku, můžete si být jisti tím, že vaše miminko nikdo cizí do ruky brát nebude.
Pokud jste prvorodička, můžete zůstat nějaký ten den v nemocnici, kde vám porodní asistentky vysvětlí, jak s miminem zacházet, jak kojit a dohlídnou na váš zdravotní stav. Já byla v porodnici dva dny a muž byl celou dobu na pokoji se mnou. Dostal vlastní postel a akorát za jídlo si musel připlatit.
Druho a vícerodičky rodí ambulantně. Což znamená, že pokud je vše v pořádku, pár hodin po porodu jdete domů. Abych pravdu řekla, nejdřív mě to vyděsilo, po zkušenosti s vyčerpáním po prvním porodu jsem si nedokázala představit, že se za čtyři hodiny sbalím a odjedu domů, kde se budu starat o domácnost a dvě děti. V praxi to pak kupodivu proběhlo zcela přirozeně a byla jsem ráda, že jsme byli všichni brzo spolu doma. Naštěstí s domácností nám přijela na tři dny pomoct babička.
Každý dánský otec má po porodu dítěte nárok na dva týdny dovolené a tak se může spolupodílet na plynulém přechodu od jednoho dítěte ke dvěma, třema a tak dále. Myslím, že i díky tomu, že na mne nebyly v průběhu porodu páchány žádné lékařské zákroky, jsem se velice rychle zregenerovala (čtyři hodiny po druhém porodu jsem seděla v autě, bez problému...) a tak byla schopná zase velice rychle zajet do běžného života.

S každým porodem jsem si sáhla až kousek za hranici toho, co jsem si doposud myslela, že zvládnu. Rozhodně to nebylo lehké, ale i přesto na oba porody vzpomínám ráda a kdybych si to mohla ještě někdy zopakovat, nezlobila bych se...

Osobně nechápu, proč je v Česku tak velký problém předat kompetence porodu matkám a porodním asistentkám. Studie ze "Západní" Evropy prokazují, že rodičky jsou spokojenější, množství lékařských zákroků klesá, lékaři jsou odpočatější a lépe zvládají práci u komplikovaných porodů a potom pro stát je to mnohem levnější.
Momentálně je v Česku aktuální soud s porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou a návrh nového zákona, který defakto ruší povolání porodních asistentek. Abych pravdu řekla, nad obojím mi zůstává rozum stát.
Tento článek jsem napsala hlavně proto, abych poukázala na fakt, že to, co se v Česku považuje za nezodpovědnost, nevzdělanost a záležitost pološílených žen s krajně alternativním pohledem na svět, může být v jiné zemi zcela normální, bezpečný a taky i trochu nudný (debata o porodech se tady nevede a dokonce ani ženy nemají zrovna velkou potřebu sdělovat si zážitky z porodu...bylo to totiž...přirozené, normální...) mainstream.


P.S.: Ještě před prvním porodem jsem žertovala, že poprvé budu rodit v nemocnici standardně, podruhé ambulantně a potřetí doma. Nevím, jestli se mi to vyplní, každopádně domácí porody patří k samozřejmé nabídce porodnic a jsou umožněny všem ženám, které si tak přejí a jejich těhotenství probíhá normálně.

1 komentář:

Milan Vopalecký řekl(a)...

Doby by se nejlépe rodilo na zdravotní matraci, ale já osobně bych více věřil doktorům a nemocnici - přeci jen - náhradní krev i lékaři tam jsou dostupní 24 hodin denně.