Ne na nějakou práci s pilkou...

Mamka říkala, že sem mám napsat, že: "NECVIČÍM KAŽDEJ DEN JÓGU!"

Uf, tak a jedem dál...

I přihodilo se mi několik zajímavých událostí. První z nich lehce iritující. Nastoupím do autobusu, sednu vedle sympatickýho mladíka, přede mnou 30 minut jízdy směr Černá Hora. Sympatický mladík si už v Krpoli začal kousat nehet. (Bylo mu tak 25 let). Po desíti minutách jsem mu měla velkou chuť s tím kousáním pomoct, po 15 minutách kousání pořád toho stejného prstu jsem se hocha chtěla zeptat, jestli nechce s tím zbytkem prstů pomoct, že ve dvou se to líp táhne. Pak jsem si říkala, že jsem asi dost málo tolerantní, a brala to jako tréning trpělivosti. Po 20 minutách jsem si přesedla. Borec to má asi jako prostředek pro zkrácení dlouhé chvíle... Já teda ne. Docela mě mrzí, že jsem se ho nezeptala...

Podařilo se mi udělat zkoušku za C, na které jsem řekla asi 3 slova: Poslední z nich bylo: "Nevím".

Druhá zajímavá událost byla, že jsem si kradla vlastní kolo za bílého dne. Inu půjčila jsem Šemíka jednomu kamarádovi, nutno říci v lehce podnapilém stavu... Svěřila jsem mu JEDINÝ klíček, který od toho kola mám. On, v domnění, že jich mám víc, přivázal mi kolo u Grandu k lavičce a odjel někam směr Praha s klíčkem v kapse. Ráno mi to došlo... Vydržela jsem asi týden bez Šemíka a po týdnu jsem se vzmohla k akci. Kousek od Grandu jsem uviděla kluky v pracovním, tak se ptám, jestli nemají náhodou pilku na železo. A oni se ptali na co. A já říkala, že musím odpilovat zámek u mýho kola... Oni se smáli a já zjistila, že toho jednoho znám. Ze skautu! A skauti nelžou:) Takže mi tu pilku půjčili! Normální velkou pilku s rukojetí. Suverénně jsem nakráčela k autobusáku s pilkou v ruce a začala pilovat. Ten zámek je ten úplně nejobyčejnější zámek na světě. Trvalo mi to tak 30 minut, lehce jsem se pořezala, ty železný piliny mi způsobily vyrážku na zápěstích, a ty ostré konce drátků mě dvakrát docela hluboce píchly do prstu. Asi to byl nějaký trest či podobenství. Nevím, jestli jsem se potila z toho, že co chvíli přijedou poldi a budou se mě ptát na nesmyslný otázky, co tam jako dělám s tou pilkou a já jim to budu vysvětlovat... nebo z toho, že to bylo tak fyzicky náročný. Když se mi to konečně podařilo, sedla jsem vítězoslavně na kolo, pilku zavěsila na řídítka a hladila je s láskou. Odpoledne jsme si dala v Sausalitu kafé a třepaly se mi ruce tak, že jsem ho skoro v jedné ruce neudržela. Porodní asistentky mají ruce jemné a něžné, ne na nějakou práci s pilkou...!

Dobrou:) J.