1. 10. 2008 - Nach Göttingen

Kojote, kojote, řekni mi, prosím tě, co je magické?

Kojote, kojote, řekni mi, prosím tě,
co je magické?

Magické je první ochutnání
dozrálých jahod
a magické je dítě tančící
v letním dešti.

Píseň Bezinkové flétny - Peter Modrý oblak



Letí duch Hromového ptáka
do všech čtyř koutů světa
a vede lidi zpět
k přirozenému životu,
ne cestou náboženství
ani cestou domorodců,
nýbrž "starou cestou",
jež kdysi patřila všem lidem.

WA NA NEE CHE



Na počátku všech věcí
měla zvířata veškerou moudrost a vědění,
neboť Tirawa, Ten nahoře,
nemluvil přímo k člověku.
Posílal zvířata, aby člověku řekla,
že se jim zjevuje skrze zvěř
a že od nich
a také od hvězd, slunce a měsíce
se má člověk učit.
Tirawa promlouval k člověku skrze své dílo.

Náčelník Lesa Poníů LETAKOTYS



A až bude poslední rudý muž mrtev
a paměť mého kmene
se pro bílé muže stane jen mýtem,
tyto břehy budou plné
neviditelných mrtvých mého kmene,
a až si děti vašich dětí
budou připadat samy,
na poli, na trhu, v obchodě, na silnici,
anebo v tichu hlubokého lesa,
nebudou samy.
V noci, když ulice vašich měst
a vesnic ztichnou
a budete myslet, že jsou prázdné,
budou plné vracejících se zástupů těch,
kdo kdysi obývali a dodnes milují tuto krásnou zem.
Bílý muž nebude nikdy sám.
Ať je spravedlivý a zachází s mým lidem mírně,
protože mrtví nejsou bezmocní.
Řekl jsem mrtví?
Není smrt, jen změna světů.

Náčelník Seattle, 1854

Zákusek, brambory, jabka a slivovice

Vzali jsme si s Vaškem ze stejného talíře. Zákusek! No s Václavem Havlem přece. A nad těma dobrotama jsem zachytila jeho pohled. Byl hřejivej a skromej. Četl v Huse na provázku Odcházení. Po každém jednání jsme se občerstvili hudbou, jablkem, chlebíčkama a jinýma dobrotama a vrhali se zpět do děje. Když hra skončila vedli jsme dlouhou filosofickou debatu nad divadelním vínem a sdělovali si svoje myšlenky o cestách duše. Tak jsem přišla na to, že se mi ty moje myšlenky dost těžko dají zformulovat v slova, která by pochopili ostatní. Snažila jsem se, co to šlo, ale tyhle věci jsou někdy nepředatelný. Někdy se mi to ale daří povědět v obrázcích, tak tady jeden je:

V sobotu jsem nám se ségrou zařídila meditační dopoledne na poli brambor. Teta pro nás vyšetřila dva řádky, dojely jsme brzo ráno, navlékly se do pracovních hadrů a vyrazily na pole. Je neuvěřiltený, jak mozek naběhne na jinou hladinu, když má dělat takovou jednoduchou operaci, jako je třídění brambor na "malý" a "velký". Každý do jinýho kýbla. Slunko nás hřálo do zad a vítr ohýbal dozrálou kukuřicí. Nebe bez mráčku.
Malý - velký - velký - malý - vysypat kýbl - malý - velký...


Pak šáhnete do zhnilé brambory. Přilepí se vám na bavlněný rukavice. Tak šáhnete do hlíny, abyste ten hnus z rukavice dostali. A ucítíte vlhko na prstech. Docela vzrušující:) Když bylo hotovo, sedly jsme na obrácený kýble /momentálně moje oblíbené slovo/, pily jsme ocitronovanej horkej čaj a koukaly na ty vztyčený pytle brambor vedle řádku. Tak jsem si to v duchu vyfotila, jak vedle těch pytlů jede strýc na traktoru a teta jde za ním s taškou, aby nám vytrhla červenou řepu.


Linda hledá všude ořechy, na zahradě jsme v neděli sbíraly jabka a švestky na slivovicu. Amálka objevila zahradu, trávu, stromy a svět venku. Nikdy ještě nebyla na zahradě. Byla unešená a pořád dokola čuchala k jehličkám stromů. Zřejmě ji ten nekonečný prostor najednou děsil, plížila se jen v těsné blízkosti domu a přiběhla na zavolání. Já se jí nedivím, ale zároveň vím, jak to dobrodružství táhne. A jaký je to opojný pocit vydat se cestou, kterou cítíš, že musíš jít, ale nevíš, co tě na ní čeká!

J.

Podnájemnice

Mám novou podnájemnici. Je zvědavá, neustále elegantní a jemná. Vlezla už do všech poliček, otevřených šuplíků, na všechny parapety, do vany a do umyvadla. Chodí tiše, má ráda společnost a když jí má dost, schovává se za televizi nebo pod vanu, případně na místo, kde by ji rozhodně nikdo nehledal. Vyskočila snad už všude, kam se u nás v bytě vyskočit dalo. Je to Britka a jmenuje se Amálie. Je to šelma kočkovitá, s hustou šedou srstí a oranžovýma očima. Já ji tak trošku pronásleduju, protože kočka se mnou ještě nebydlela a mě zajímá, kam má zrovna namířeno, a co tam hodlá vyvádět. Chodila jsem za ní po bytě a pak jsem si říkala, jestli ona přede mnou náhodou nezdrhá. Když zalezla pod vanu (chybí mi tam jedna kachlička), bylo mi to celkem jasný a dál jsem ji nepronásledovala. Čekám, že přijde sama. Pro pohlazení. A těším se...

Pouštím svíčky za tmy po vodě...

Uklidňuji své zjitřené emoce dechem.
Dech zklidním jogínskou pozicí STROM.
Co přesahuje, po tom jdu.
Co je čisté, to hltám.
Co je průzračné, to piju.
Co mě bolí, to prožívám.
Co mě naplní citem, to laskám.

Nabírám vodu rukou a zase ji pouštím.
Mačkám hlínu šlapkami nohou a potom ji umývám.
Kam spadlo jablko, tam se dívám.
Kde leží mrtvá můra, našlapuji tiše.
Kudy proletěl pták, tam letím vzápětí.

J.