Podnájemnice

Mám novou podnájemnici. Je zvědavá, neustále elegantní a jemná. Vlezla už do všech poliček, otevřených šuplíků, na všechny parapety, do vany a do umyvadla. Chodí tiše, má ráda společnost a když jí má dost, schovává se za televizi nebo pod vanu, případně na místo, kde by ji rozhodně nikdo nehledal. Vyskočila snad už všude, kam se u nás v bytě vyskočit dalo. Je to Britka a jmenuje se Amálie. Je to šelma kočkovitá, s hustou šedou srstí a oranžovýma očima. Já ji tak trošku pronásleduju, protože kočka se mnou ještě nebydlela a mě zajímá, kam má zrovna namířeno, a co tam hodlá vyvádět. Chodila jsem za ní po bytě a pak jsem si říkala, jestli ona přede mnou náhodou nezdrhá. Když zalezla pod vanu (chybí mi tam jedna kachlička), bylo mi to celkem jasný a dál jsem ji nepronásledovala. Čekám, že přijde sama. Pro pohlazení. A těším se...

Pouštím svíčky za tmy po vodě...

Uklidňuji své zjitřené emoce dechem.
Dech zklidním jogínskou pozicí STROM.
Co přesahuje, po tom jdu.
Co je čisté, to hltám.
Co je průzračné, to piju.
Co mě bolí, to prožívám.
Co mě naplní citem, to laskám.

Nabírám vodu rukou a zase ji pouštím.
Mačkám hlínu šlapkami nohou a potom ji umývám.
Kam spadlo jablko, tam se dívám.
Kde leží mrtvá můra, našlapuji tiše.
Kudy proletěl pták, tam letím vzápětí.

J.

Dcery Měděné ženy - Anne Cameronová

Kdysi se ženám, když měly svůj čas, zakazovalo chodit do hor. Kvůli medvědům. Medvědi měli veliké a jemné čenichy, a když ucítili krev Ženského času, mysleli si, že je to medvědice, a chtěli se pářit. Ublížit asi nechtěli, ale když tě objímá veliký medvěd, může to snadno špatně dopadnout. Proto byl dům čekání vždycky chráněn před medvědy a ženy nechodily do hor.
Byla ale jedna mladá žena, která dodržovala všechny zákony čistoty a nikdy nechodila do hor, když měla měsíčky. Dělala všechno, co se má, ale přesto se do ní zamiloval medvěd. Prostě jakmile ji spatřil, v tu ránu se do ní zamiloval. Byl z toho naměkko a zpitomělý jako každý, koho zasáhne blesk lásky. Medvěd si říkal, že by z něj dívka asi měla strach, a tak se skrýval v houští. Nikdy se jí nepokusil dotknout nebo promluvit na ni, jen se díval. Díval se na ni svýma malýma kulatýma očima a celý se třásl láskou. Díval se, jak rybaří, díval se, jak sbírá lesní plody. Díval se, když šla kolem, díval se, když se smála, celý den od rána do večera. Třásl se láskou, ale taky cítil, že tahle láska nemá vůbec žádnou naději.
Jednoho dne se mladá žena vracela ze sběru plodů a zastavila se u sladkovodní tůňky, aby se vykoupala. Svlékla se do naha, pomalu vstoupila do vody a chvíli plavala kolem dokola. Stála ve vodě do půlky stehen, předklonila se a umyla si obličej. Zaklonila se ve vodě a umyla si vlasy. Postavila se ve vodě a z mokrých vlasů jí stékala voda po zádech, drhla si tělo jemným pískem, vykrucovala se při tom sem a zase tam. A pak se obrátila a zadívala se přímo do křoví, kde se schovával medvěd.
„Vím o tobě,“ smála se dívka. „Vím, že jsi šel za mnou. Pozoroval jsi mě. Naháněl jsi mi ryby, abych je mohla dobře chytat. Jen hezky vylez z toho křoví a ukaž se.“
Medvěd překvapením málem spolkl vlastní jazyk, ale přesto vylezl ven. Jeho černý kožich se třpytil ve slunečním světle. Obešel tůňku a byl stejně vyplašený jako každý jiný, když si ho poprvé všimne ten, koho miluje.
„Pojď do vody,“ zavolala na něj, a medvěd vstoupil do vody a plavali spolu, cákali po sobě vodou a dívka zaklesla prsty do medvědovy husté srsti a on ji snadno táhl za sebou. Pak si lehli na slunce, aby oschli, a medvěd se díval na mladou ženu a chtěl se jí dotknout a milovat ji.
„Miluju tě,“ odvážil se říct medvěd, i když mu hlas uvízl v krku.
„Proč ses schovával?“ zeptala se ho mladá žena.
„Jak by někdo tak krásný, jako jsi ty, mohl milovat medvěda?“ a z oka chudáka medvěda ukápla slza.
Mladá žena vzala medvědovu hlavu a položila si ji do klína, hladila mu srst a líbala čenich a řekla: „Ale vždyť jsi krásný. Silný a jemný a krásný. A já tě mám ráda.“
„Jsem medvědice,“ řekl medvěd.
Mladá žena dlouho, velmi dlouho seděla a mlčela, a pak se zasmála a řekla: „Když dokážu milovat tvora, který se ode mě tak liší, jako se lišíš ty, proč by mi mělo záležet na tom, jestli jsi medvěd nebo medvědice? Mám tě ráda. Nemilovala bych tě míň, kdybys byla hubená nebo tlustá nebo kdybys byla menší nebo kdybys byla vyšší, protože miluji lásku, která je v tobě a krásu, která je v tobě. A vůbec,“ zasmála se dívka, „maso a kosti nejsou důležité, důležité je to, co je v nich uvnitř, duch lásky.“
A pak vstala a medvědice také vstala a dívka se oblékla a chytla medvědici za tlapu a šla s ní nahoru do hor, do jeskyně, kde medvědice žila. Vešly spolu dovnitř a milovaly se. Když byla zima, spaly stulené k sobě a hustá srst medvědice je obě dokázala zahřát. A na jaře spolu vyšly z jeskyně a tančily, lovily ryby a byly šťastné. A medvědice pro dívku složila píseň, zpívala ji a mladá žena byla šťastná. A když o tom lidé mluvili, mluvili o tom, jaký je to zázrak, že spolu žijí žena a medvědice a jsou šťastné, protože není důležité, jak je poskládáno maso a kosti.

Zase to vyhrály červený...

God bless you.... FRIENDS!

Včera si kamarád přečetl moje poslední příspěvky na blogu. Vyhodnotil to jako stupňující se krizovou situaci. Ve 22:00 psal, že jdeme na procházku. Jeli jsme! A koukali z Hády na Brno. Neukazoval mi sice souhvězdí, ale Petrov a Špilberk, říkal, že se mám nechat vést a neptat se pořád, jestli jdeme dobře, půjčil mi mikinu a pak jsme pili do svítání zelený čaj.

Smál se, že spím s krysou!
Bídák!

J.