Co chtějí OPRAVDU naši porodníci a gynekologové?

Kopíruji od Zuzany Candiglioty z Ligylidských práv:


"Výbor pověřuje Dvořáka a Feyereisla, aby na nejbližším jednání pracovní skupiny předložili toto stanovisko: současný stav nás zařadil na přední místa na světě, není možné vyhovět marginální části populace za cenu ohrožení kvality péče a rozvrácení primární péče v ČR, porodní asistenky jsou nejbližšími spolupracovníky porodníků a nevidíme žádný důvod pro rozdělení lékařů, porodních asistentek, neonatologů a dalších zdravotníků. Nevidíme žádný důvod pro vznik nových jednoúčelových zařízení typu porodních domů, nevidíme žádný důvod, aby péče v takto nově vzniklých zařízení byla hrazena ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění, jde o paradoxní trend při srovnání s tendencí k rušení porodnic pod 500 či více porodů. Jsme zásadně proti vzniku sítě ambulantních zařízení, kde by pracovala porodní asistentka bez lékaře a nebyla poskytována komplexní péče."

Poslední porod u kterého jsem měla tu čest být - Martinka 6. 1. 2015

Porodní příběh - Martinka

Nejsem žádná alternativní ani přírodní ani příliš průbojná žena. Jen se moc dobře necítím v nemocnicích a u doktorů, a proto mi dávalo smysl, že doktoři a nemocniční prostředí vlastně mohou (možná nechtěně) porod prodlužovat, komplikovat atd. Jako prvorodička jsem si porod neuměla představit, o to míň s cizími lidmi v cizí nemocnici. Proto jsem byla moc ráda, že znám porodní asistentku a že si nás vezme do péče, byť je ještě sama na mateřské. Od té doby jsem vše nechávala plynout. Ne, že by mi bylo jedno, jak těhotenství probíhá a jak budu rodit, ale díky Janě jsem cítila klid, že všechno je v pořádku. Kdykoli jsem se jí mohla na cokoli zeptat, což bylo skvělé, byli jsme se podívat do vyškovské porodnice, abychom nejeli do “neznáma”.

Termín porodu byl stanoven na 10. nebo 11. ledna, všechno bylo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco už mělo dít. 5. ledna večer jsme si s manželem nachystali do postele notebook, že se budeme dívat na film. Vstala jsem na záchod a odteklo mi trochu vody. Opravdu ale jen trochu, tak jsem si nebyla jistá, jestli je to ono a radši jsem hned volala Janě. Navíc mě to samozřejmě dostalo do patřičného transu - já snad fakt už rodím! (Nějak jsem se totiž s tím břichem sžila a neměla jsem ani pocit, že by to snad někdy mělo být jinak.)

To bylo ve 22.57. Jana mi řekla, že to určitě bude plodová voda a že jestli je čirá, tak je to v pořádku a uvidíme, jestli se něco začne dít nebo ne. A že kdyby jo, mám se ozvat, jinak se mám ještě vyspat a ráno bychom jeli do porodnice. Byla jsem jako omráčená a trochu nervózní, a tak jsem jen ležela v posteli a bála se pohnout a čekala, jestli něco bude. A za pár minut taková jakoby menstruační bolest. No, tak uvidíme. Šla jsem na záchod, kde jsem se patřičně pročistila a taky přišly další kontrakce. Vnímala jsem je už jako docela náročné, a tak jsem napsala Janě SMSku, že mi to přijde docela drsný a že budu radši, když tu bude. Klidně že tu může spát. To bylo 23.35. Dobalili jsme věci do porodnice, pak jsem vlezla do vany a doufala, že mi to trochu pomůže. Ale nepomohlo už nic. Jen si pamatuju, že jsem pořád říkala, že už to nevydržím a že to nezvládnu a že už nechci ;-). Kontrakce byly už po 2,5 minutách v podstatě od té doby, co jsem byla na záchodě. Jana mě naštěstí poslechla a navzdory tomu, že jsem byla hysterická prvorodička, tak přijela hned. Tak nějak po půlnoci. Vyšetřila mě a řekla, že jsem šťastná žena, protože je všechno v pořádku a je to už tak 7 cm. Bylo na ní vidět, že by už do porodnice radši nejela, mluvili o tom i s manželem, ale že prý záleží na nás. No, my jsme byli vyplašení a do porodnice jsme samozřejmě chtěli, i když už bylo jasné, že do Vyškova to určitě nebude. Tak jsem musela vylézt z vany a jít se oblíkat. Říkala jsem, že už to hrozně tlačí a Jana jen povídá, jestli máš pocit, že to tlačí, tak klidně zatlač. Ptala jsem se, jestli fakt můžu a prý jo, jestli to tak cítím. Nepamatuju si, jestli mě v tu dobu ještě nějak vyšetřovala, aby to “ověřila”, že už můžu tlačit. Myslím si, že ne. Tak jsem v ložnici zaklekla u postele, zarazila hlavu do matrace a tlačila. Teda spíš to nějak začlo drsně tlačit samo a vždycky když to přišlo, tak jsem zatlačila taky. Ale mám pocit, že kdybych netlačila, tak se to zvládne “samo”, jen by to trvalo asi dýl. Absolutně netuším, jak dlouho to trvalo a na kolik kontrakcí to bylo. Ani co dělala Jana a manžel. Jen vím, jak mě hrozně zaskočilo, že to trvalo dýl, než jsem čekala (když už jsem měla nějakou dobu pocit, že příště už se hlavička určitě narodí, řekla Jana něco ve stylu, že to jde dobře a že s takovou to brzo bude. No já jsem myslela, že už to musí být hned). Každopádně za chvíli se opravdu Martinka narodila. Doma v naší ložnici u postele. Bylo 0.55. Jana mi ji podala a pomohla nám vlézt do postele. Ležela jsem s novopečeným drobečkem v posteli a tak nějak nechápala, co se vlastně stalo. Manžel s Janou zatím řešili praktické problémy - hledali podložky, ručníky, volali do porodnice, hledali oblečení pro mě i pro Martinku. Manžel přestřihl pupeční šňůru, porodila jsem placentu a oni si ji s Janou v chodbě nějak prohlíželi a kontrolovali. Byl to trochu chaos a zmatek, ale všechno naštěstí bylo v pořádku a zvládlo se to. Po nějaké době jsme se oblíkli a jeli do porodnice, ale to už je zase jiný příběh.

Zpětně nad tím hodně přemýšlím, protože to všechno bylo strašně nečekané a rychlé. Úplně jiné, než jsem si představovala. I Jana byla “jiná” než jsem čekala - znám ji jako energickou, veselou, upovídanou ženu, které je všude plno. U nás ale byla úplně v pozadí, jen mě ujistila, že je všechno v pořádku. Aspoň já jsem její přítomnost takhle vnímala. Možná jsem čekala, že mě zachrání, že mi pomůže, uleví,... a vlastně ano. Když přijela, byla jsem už klidná a nic jsem neřešila, jen jsem prostě sama porodila. Zároveň jsem si sama na sobě ověřila, jak moc jsme dnes “závislí” na cizí pomoci a informacích - nejsem si zcela jistá, jestli bych si vůbec připustila, že už opravdu porodím, kdyby Jana nepřijela. V hlavě jsem měla jen ty několikahodinové porody prvorodiček a vlastně mě to vůbec nenapadlo. Jsem proto ráda, že stihla přijet a že jsme to všechno tak zvládli, bylo to krásné a nezapomenutelné, i když si z toho moc nepamatuju. Nechtěla jsem rodit doma, ale někdy si člověk prostě nevybere.

Moc bych jen přála všem, kteří chtějí mít možnost si porod doma vybrat, aby ji měli. Souvislá péče jedné porodní asistentky v těhotenství, u porodu a v šestinedělí mně osobně moc pomohla a byla hrozně příjemná, určitě ji příště využiju znova.

Velké díky naší porodní asistentce! …a vyškovské porodnici jsme alespoň udělali reklamu, když už jsme tam nestihli přijet - všichni, co věděli, že se tam chystáme, a viděli fotky, si teď myslí, že tam mají hrozně “domácí” prostředí ;-).