4. porodní příběh - Jak jsme rodili aneb Rozárka

Po pár létech usilí se nám zadařilo a byli jsme v očekávání našeho prvního dětátka. Pohlaví jsme neznali, chtěli jsme se nechat překvapit. Po ohledání terénu českého porodnictví a vyslechnutí pár kamarádek jsme usoudili, že nejschůdnější cesta k příjemnému porodu (pokud lze nějaký porod nazvat příjemným), bude za asistence naší vlastní porodní asistenky. Jak jsme se rozhodli, tak jsme učinili a našli jsme si PA Janču Růžičkovou, což byla, jak se pozdeji ukázalo, skvělá volba. Ač z Brna, toužili jsme také po malé porodnici, takže když nám Janča sdělila, že doprovází do Vyškova, bylo rozhodnuto.
Termín porodu prosvištěl kolem nás a doktoři v porodnici začali strašit hospitalizací a vyvoláváním porodu. S tím jsme se nehodlali smířit a zkoušeli různé způsoby přirozeného vyvolání – akupunkturu (nezabrala), masáž (nic), dlouhé procházky (nepomohly). Týden po termínu, v pátek 28.října , jsme se šli projít na Kraví Horu a večer jsme zkusili sex. Do 30 minut mě začalo pobolívat v podbřišku jako při menstruaci v asi 15-ti minutových intervalech. To bylo kolem jedenácté hodiny v noci. Asi kolem jedné ráno, když už bylo celkem zřejmé, že se tělo chystá k porodu, jsme se rozhodli zkusit ještě něco naspat. Napsali jsme naší PA Janči co se děje a lehli si. Martin usnul, já na chvilku taky, ale ne na dlouho. Kontrakce byly silnější a pravidelnějsí. Kolem čtvrté ráno, když začaly být nepříjemné a odteklo i trochu plodové vody, jsem vzbudila Martina, že je na čase se vypravit. Informovali jsme PA, ta doporučila vanu, a tak jsem tam ještě hupsla. Kontrakce ještě zesílily (co 5 minut) a mně přestávalo být do smíchu. Popadli jsme tašku a vyrazili autem směr Výškov. Kontrakce co 2 minuty, město poloprázdné a dálnice taky. Do Vyškova jsme dorazili kolem šesté hodiny ranní....
Službu konající sestřička nás přivítala a napíchla mě na monitor. Děkovala jsem bohu, že papírování jsme výřídili několi týdnů zpátky, fakt jsem nebyla ve stavu cokoliv řešit. Nepříjemné překvapeni bylo, že ačkoliv jsem měla velmi silné a nepříjemné kontrakce po 2 minutách , byla jsem otevřená na pouhý 1 centimetr .... Za asi 20 minut dorazila naše PA a šla nám vyřídit přesun na velký porodní sál – nový, s velkou vanou a vlastní koupelnou a WC. V této fázi mi už všechno trochu splývá – zkusili jsme sprchu, chození, ale nejlíp mi bylo ve vaně, kde jsem strávila 90 procent času první doby porodní. Jsem velmi vdečná za to, že u porodu mohl být se mnou i Martin – rozmasíroval mi každou kontrakci (pěkná fuška i pro silného chlapa) a byl neustále se mnou, ochoten udělat cokoliv, aby mi ulevil. Za jemného a velmi příjemného vedení naší PA jsme se pomalu prokousávali k porodu. Abych to shrnula – během 3 hodin jsem se z 1 cm otevřela na 8cm a Janča vyběhla ze sálu oznámit, že už je to tady. Byla jsem štastná, ponevadž už jsem kontrakcí měla plné zuby. Tělo mi začínalo vysílat signály, že mám tlačit....
PA neotálela a společně s Martinem mě doslova vytáhli ven z vany, kterou jsem odmítala opustit. Představa, že bych si měla jít lehnout na kozu nebo jinam mi byla úplně proti srsti, takže jsem na Jančin pokyn poklekla asi metr od vany a opřela se o Martina klečícího prede mnou čelem ke mě. V této chvíli už nezbývalo nic jiného než tlačit. Nutkání k tlačení přicházelo ve vlnách a cítila jsem, jak mi miminko prochází tělem a klesá níž a níž. Janča mě skvěle naváděla a dávala instrukce kdy víc tlačit. Doufala jsem, že naše masírováni hráze a cvičení s balonkem Epi-no mi ted přijdou vhod. S Jančou jsme vše předem řádně prodiskutovali a věděla jsem, že nebude stříhat, pokud to nebude naprosto nutné. Nebylo! Najednou byla hlavička venku a já věděla, že nejhorší je za námi. Slyšela jsem sama sebe vydávat hlasité zvuky při tlačení, takový nářek až vytí, ale nemohla jsem jinak a moc mi to pomáhalo. Martin mi pak říkal, že jsem ho kousla do krku... Za pár minut bylo venku i tělíčko a Janča žádala ostatní v sále (vůbec netuším kdo tam ještě byl), aby nám neříkali pohlaví dětátka, že se máme podivat sami. Byla to holčička, naše Rozárka!!! Podala nám ji pod nohama a štastný tatínek (toho času bez brýlí, tudíž slepý, spocený a od krve) chtěl už už s miminkem vstát, ale Janča ho našteští zastavila – byly jsme stále spojeny pupeční šnůrou. Tu jsme (už na koze) nechaly dotepat a otec ji přestřihl. Pak přišla na řadu placenta, šla bez problémů sama. Maličkou Janča zabalila do červeného ručníku a čepičky a položila na mě. Málem jsme zapoměli z toho štěstí fotit.....




Celý porod trval od příjezdu do porodnice jen 4 hodiny – díky bohu za to! Bylo to náročné, bolestivé a intenzivní, ale díky naší úžasné PA Janči a mému partnerovi Martinovi jsem to zvládla a můj sen o přirozeném porodu se vyplnil (ačkoliv byly chvíle, kdy jsem škemrala o úlevu, nicméne jeden či druhý mi tyto nápady velmi šikovně rozmluvili). Rozárka je krásná zdravá holčička a pokud budeme mít to štěstí a podaří se nám ještě jednou otěhotnět, zase si „zamluvíme“ naši porodní asistentku, pro niž nic nebyl problém a jejíž ochota nám celý náročný proces porodní neskutečně usnadnila a zpříjemnila. Děkujeme Jani!!!
Hanka a Rozárka a Martin