"Paní Šredlová, jak vy máte to příjmení. Já Vás mám v papírech jednou s krátkým e Šredlová a jednou s dlouhým Šrédlová."
Paní zrovna prodýchala kontrakci. Naprosto bezelstně mi pohlédne do očí a povídá:
" Já, já teďka, sestři, vůbec nevim."
A já jen s údivem sleduju její pravou ruku, jak si do vzduchu zkouší svůj podpis...
(Ženy u porodu občas zkrátka ani neví, jak se jmenujou...)
"A až vyleze hlavička, tak co vyleze potom?"
"A vy jste ta MULA?"
(paní zřejmě někdy slyšela o Dulách)
"Jak vám mám říkat? Než vyslovím - porodní asistentko -, tak to snad aji porodím..."
středa 20. dubna 2011
úterý 5. dubna 2011
Já teda NE!
Mám tu otevřenou lahev vína, hraje Katka Garcia, muž ve volejbale... Nejhezčí z celého alba je pětka - Summer rain, kterou vymyslela sama. Je boží.
Byli jsme na výletě na Pálavě a tam jsem měla pár filozofických hluboce vesmírných otázek... Jednu mám ale nezodpovězenou pořád, a pořád mi nad ní zůstává rozum stát. Vůbec nechápu, jak jsme něco takovýho mohli dopustit.
PROBOHA, proč jsme si to na světě zařídili s těma penězma??? A s chozením do práce??? A např. dvanáctihodinovýma šichtama??? A klidně s tím všichni souhlasíme? A s daněma??? Já teda NE!
Koukala jsem se na dokument BBC o ostrovech v Tichomoří. Chtěla jsem taky být tou domorodkou, házet síť do moře, vylovit rybu, za úsvitu slunce sbírat do síťky mořský červíky - kteří se tam rojí jen za jednoho úsvitu v roce, nechat se nést vlnou na prkně ke břehu... Není to nějak životu blíž? Tady ta evropská absurdní hra na kulturní společnost mi připadá čím dál víc jdoucí do kytek. Jsem znechucená euro-česká občanka. Chtěla bych to nějak jinak. Někdy mám silnej pocit, že bych to tu nejraděj všechno nechala, celý český porodnictví na nejlepší evropské úrovni, který ztrácí lidskej rozměr. Prostě odjela bych někam do kopců a luk, koupila si koně, ovce, psy, pěstovala bych tam mrkev a muž by mi udělal děti. Načerno bych dělala porodní asistentku a odrodila spoustu dětí doma.
Možná bych už nikdy nejela na dovolenou k moři a nekoupila bych si asi už nikdy nic v TATUU. Viděla bych ale, jak slunko každej den zapadá, jak vychází. Mohla bych chodit bosá ráno trávou a hlínou. Cítila bych tu hlínu mezi prstama, tak strašně bych ji chtěla cítit, že snad vylezu ven teďka. A když by pršelo, venku by se dělaly kaluže a kapky deště by tekly po okenních sklech. Ve stáji bych vyházela hnůj a když by bylo hezky vyjela bych bez sedla na výlet a v létě bych toho koně plavila v rybníce. Trávou bych mohla jít, kdykoli bych chtěla, pořád bych ji cítila mezi prsty, byla by součástí mě.
A ty zvuky a vůně! Slyšela bych pořád ptáky a hmyz, cítila vítr a vůně z lesa a louky. Byly by pořád se mnou.
Byla bych víc součástí vesmíru, života.
Teď nevím, kam patřím...
J.
Byli jsme na výletě na Pálavě a tam jsem měla pár filozofických hluboce vesmírných otázek... Jednu mám ale nezodpovězenou pořád, a pořád mi nad ní zůstává rozum stát. Vůbec nechápu, jak jsme něco takovýho mohli dopustit.
PROBOHA, proč jsme si to na světě zařídili s těma penězma??? A s chozením do práce??? A např. dvanáctihodinovýma šichtama??? A klidně s tím všichni souhlasíme? A s daněma??? Já teda NE!
Koukala jsem se na dokument BBC o ostrovech v Tichomoří. Chtěla jsem taky být tou domorodkou, házet síť do moře, vylovit rybu, za úsvitu slunce sbírat do síťky mořský červíky - kteří se tam rojí jen za jednoho úsvitu v roce, nechat se nést vlnou na prkně ke břehu... Není to nějak životu blíž? Tady ta evropská absurdní hra na kulturní společnost mi připadá čím dál víc jdoucí do kytek. Jsem znechucená euro-česká občanka. Chtěla bych to nějak jinak. Někdy mám silnej pocit, že bych to tu nejraděj všechno nechala, celý český porodnictví na nejlepší evropské úrovni, který ztrácí lidskej rozměr. Prostě odjela bych někam do kopců a luk, koupila si koně, ovce, psy, pěstovala bych tam mrkev a muž by mi udělal děti. Načerno bych dělala porodní asistentku a odrodila spoustu dětí doma.
Možná bych už nikdy nejela na dovolenou k moři a nekoupila bych si asi už nikdy nic v TATUU. Viděla bych ale, jak slunko každej den zapadá, jak vychází. Mohla bych chodit bosá ráno trávou a hlínou. Cítila bych tu hlínu mezi prstama, tak strašně bych ji chtěla cítit, že snad vylezu ven teďka. A když by pršelo, venku by se dělaly kaluže a kapky deště by tekly po okenních sklech. Ve stáji bych vyházela hnůj a když by bylo hezky vyjela bych bez sedla na výlet a v létě bych toho koně plavila v rybníce. Trávou bych mohla jít, kdykoli bych chtěla, pořád bych ji cítila mezi prsty, byla by součástí mě.
A ty zvuky a vůně! Slyšela bych pořád ptáky a hmyz, cítila vítr a vůně z lesa a louky. Byly by pořád se mnou.
Byla bych víc součástí vesmíru, života.
Teď nevím, kam patřím...
J.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)