První týden školy. Tý jo - je to náročný. Jsem zvládla za celej týden dojít jen do jedné hodiny v pondělí, to mě zřejmě tak nějak vnitřně odradilo, od dalších přednášek, protože i když jsem vážně chtěla, další dny jsem do školy prostě nedorazila... To máte tak, když si od někoho opíšete rozvrh, přepíšete si ho do diáře a tak nějak s tím počítate, že tam má VŠECHNY hodiny napsaný a VE SPRÁVNEJ ČAS!
V úterý, přiznávám se dobrovolně, jezdit kvůli jedné přednášce do Bohunic, když zrovna makáte na brigádě, je pitomost... Ve středu už jsem to zakomponovala do plánu dne, ale intuice mi říkala, zavolej kámošce, kde že ta hodina v Bohunicích vlastně je (ten kampus na "nevímkolika" kilometrech čtverečních má jistý nevýhody, když jedete pozdě...). Kámoška mluvila v telefonu podezřele huhňavě a potichu, tak se jí ptám, kde že je a ona říká: " Na přednášce, ty vole..." Tak já říkám: "Hezky si piš, já to točím do Židenic." A tak se stalo, že jsem jela třináctkou do Židenic o 2 hodiny dřív ke kamarádce a Matějovi (Matěj bude mít 1 měsíc) a přemýšlela jsem, jak moc jí naruším mateřský plán dne.
Taky jsem se si říkala, že by bylo dobrý potkat nějakou hezkou kavárnu, tam si to všechno sesumírovat v hlavě a pak vyrazit na tu návštěvu. To, co mě potkalo na zastávce Geislerova, v to jsem teda vážně ani nedoufala a kdybych si takovou kavárnu měla představit, tak potom jedině takovou, jakou jsem ji uviděla z okna tramvaje. Vystoupím a koukám na zeleně orámovaný dřevěný rám výlohy s jistými secesními motivy. "Kavárna a pekárna Zastávka". Malinký obchůdek s pečivem, dřevěným nábytkem, s velkou výlohou, do které pralo polední slunko, zajímavá slečna za barem s kouzelným úsměvem, starý dřevěný židle. Stála jsem vevnitř a chvíli jen tak koukala a vstřebávala. Ta pekárna mi docela živě připomněla pekárny v Deutschlandu. Oni to pečivo mají teda o krapánek lepší, protože si ho v těch pekárnách taky pečou a naprosté většině výrobků se za žádných okolností nedá odolat.
Dala jsem si laté a dva malinké koláčky s povidly a tvarohem. Maličko mě mrzelo, že mi laté dali do keramické vysoké sklenice. Na Laté je přece nejbáječnější sledovat, jak se kafé postupně míchá s mlíkem! Né???
Dalšími návštěvníky byla mladá maminka se synem (tak 7 let). On si dal čokoládu, ona kafé. Ale co mě nejvíc zaujalo bylo, jak spolu ti dva mluvili, jak se ona usmívala, když říkal, že ta čokoláda je výborná, jak spolu počítali peníze a jak mu spravila šálu. Byli jako dva dobří kamarádi. Jeden sice krapánek zkušenější, ale přesto působil jejich vztah vyrovnaně. Blesklo mi hlavou spojení s filmem
Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Ti dva totiž působili na vlas stejně, jako malý Benjamin, když si nepamatoval, co všechno prožil a ona, která ho pořád miluje, ať je dítětem nebo starým pánem.
Mají jenom do 18:00, ale pokud náhodou na nádraží zjistíte, že máte chvíli čas, (třeba, že nestíháte přednášku, odřekl Vám někdo rande, kašlete na práci, ujel Vám vlak...)zajeďte si tam! Pak budete mít příběhů na vypravování...!
J.
