Mnohé ženy by raději u porodu asistentku než lékaře. Odpovědnost však podle zákona zatím nese vždy doktor.
Článek ZDE!
:) J.
sobota 15. května 2010
úterý 4. května 2010
Porod doma v Praze - ukázka z DVD
Ukázka ZDE.
Celé video v délce 40 minut je možné zakoupit na adrese:
A centrum - vědomá a aktivní příprava na mateřství a rodičovství
Vítkova 10
186 00 Praha 8
www.materstvi.cz
Celé video v délce 40 minut je možné zakoupit na adrese:
A centrum - vědomá a aktivní příprava na mateřství a rodičovství
Vítkova 10
186 00 Praha 8
www.materstvi.cz
pondělí 3. května 2010
5. MAY - International day of the Midwife
The World Needs Midwives Now More Than Ever!
Midwife numbers must be expanded to achieve Millennium Development Goals 4, 5 and 6 by 2015 350,000 more midwives are needed!1
The UN Millennium Development Goals Report 2008 states: The high risk of dying in pregnancy or childbirth continues unabated in sub-Saharan Africa and Southern Asia … little progress has been made in saving mothers’ lives. Over 60% of women in these areas of the world still do not have skilled care during childbirth.
This report notes better progress for all of the MDG goals, apart from MDG5!2 Yet all the goals are linked: until poverty and hunger are reduced, until diseases such as HIV and malaria are controlled, until there is more equality between men and women, until every child completes primary education, until all women have access to reproductive healthcare - then mothers and babies will continue to die.
Midwives are key healthcare providers in achieving MDG 5: Improving Maternal Health3
That is the clear message coming from the WHO, UNFPA, UNICEF and the World Bank: the four UN agencies that have recently united to pledge increased support to countries with the highest maternal mortality rates.
They identified mortality in pregnancy and childbirth as the “highest health inequity in the world with over 99% of deaths occurring in the developing world”. They committed to work with governments and civil society organizations to address the “urgent need for skilled health workers, particularly midwives”.4
Midwives provide skilled newborn care to achieve MDG 4: Reduce Child Mortality5
Every year in sub-Saharan Africa and South Asia more than 1 million infants die within their first 24 hours of life due to lack of adequate health services, including midwifery care. The midwives of the world understand that every childbearing woman deserves to give birth within a safe and supported environment for herself and her baby. Skilled midwifery care includes emergency care for both mothers and their newborns.
Midwives are essential to achieve MDG 6: Combat HIV/AIDS, Malaria and Other Diseases
Thousands of pregnant women and hundreds of thousands of newborns die each year due to preventable disease. Throughout sub-Saharan Africa governments have recognized the primary role of midwives in reducing these devastating deaths. As essential frontline workers, midwives provide vaccines to newborns and children; they identify, counsel and treat pregnant women with HIV and AIDS, thus preventing mother-to-child transmission of HIV; they also provide anti-malarial drugs and bed nets to vulnerable pregnant women and their children, saving lives and promoting health.
The achievement of MDGs 4, 5 and 6 requires a global commitment to grow a strong, well educated midwifery workforce within functioning health service delivery systems.
The sense of urgency to achieve MDGs 4, 5 and 6 in the next six years is increasing daily. The ICM and the midwives of the world are committed to working with global partners to achieve these goals. The Confederation has grown to 91 member associations with 250,000 midwives in over 80 countries and has recently partnered with the UNFPA to strengthen midwifery education, regulation and associations in 40 low income countries. The ICM has also joined the White Ribbon Alliance (WRA) and Sarah Brown’s Maternal Mortality Campaign to increase public awareness and apply political pressure on the G8 and G20 to make maternal and newborn health a global priority. The ICM recognizes that health delivery systems must be strengthened and the midwifery workforce must be increased to stop the needless deaths of millions of women and their newborns who will die in the next six years if immediate action is not taken now.
The world needs midwives now more than ever!
For more information contact ICM President Bridget Lynch or ICM Secretary General Agneta Bridges at +31 70 3060520 or e-mail a.bridges@internationalmidwives.org.
1. The World Health Report: Make every mother and child count. World Health Organization, 2005.
2. The Millennium Development Goals Report 2008. New York, USA: UN, 2008
3. MDG 5 Target: Reduce by three quarters, between 1990 and 2015, the maternal mortality ratio. UN, 2000.
4. Accelerating efforts to save the lives of women and newborns. WHO/UNFPA/UNICEF/World Bank. Joint statement: Sept. 2008.
5. MDG 4 Target: Reduce by two thirds, between 1990 and 2015, the under-five mortality rate. UN.
Ingeborg Stadelmann v Brně
ZDRAVÉ TĚHOTENSTVÍ, PŘIROZENÝ POROD
Ingeborg Stadelmann
17. – 19. 6. 2010
konferenční sál Pedagogické fakulty MU, Poříčí 31, Brno, učebna č.30
Program:
čtvrtek pro veřejnost (16 – 20 hod.) umění rodit, tajemství porodu, naučme se znovu rodit děti, láskyplný příchod na svět
pátek (9 –18 hod.) příprava k fyziologickému porodu, jak poznáme dobře připravenou ženu k porodu, problémy v posledních týdnech před porodem, termín porodu, vyvolání porodu přírodními prostředky
sobota (9 –18 hod.) přirozený porod, atmosféra při porodu, přístup k rodičce, pomoc při porodu alternativními metodami, doprovázení při porodu, šestinedělí, prostředky na hojení hráze, pánevní dno, bezpečnost domácího porodu, práce s ženou, která si nese traumata z předchozího porodu
Další info ZDE!
pátek 30. dubna 2010
1. Úryvek z připravované knihy: Aby porod nebolel /Zasvěcení ženy v matku a muže v otce/ - Lucie a Radek Groverovi
"Těhotenství otevírá vlastní porodní trauma ženy. A pokud se s ním nebude dále pracovat, tak se nějakým způsobem projeví během porodu. Nejdříve tedy žena musí vyléčit své vlastní porodní trauma - aby se vyhnula jeho opakování."
Elena Tonetti, film Porod jak ho neznáme
Opět jsem se pustila do hovorů se sebou, svým mužem a prostřednictvím kreseb i s děťátkem uvnitř mého těla. Soustředila jsem se velmi na své pocity. Uvědomila jsem si během pár dní důvody, onoho "zvláštního pocitu". Byla jsem příliš soustředěná na svého prvorozeného syna a obávala se, aby příchodem druhého dítěte nějak netrpěl. Uvědoměním tohoto svého dosavadního postoje, jsem obavy "pustila" a ujistila holčičku, že může bez obav přijít. Věřila jsem jí, sobě i pomyslnému vesmírnému scénáři.
Během těchto dní jsem se také defiunitivně rozhodla, že porodím doma. Postupně jsem vyloučila přítomnost porodní asistentky i duly. Zůstávala varianta poslední, asistence mého muže. Souhlasil.
Přišel den, kdy jsem cítila klid a uvolnění. Nebylo už třeba "vnitřních hovorů". Vyzvedla jsem synka dříve že školky i přesto, že už ho týden vyzvedávala kamarádka. Místo, kde jsme tehdy bydleli bylo od města vzdáleno 15 kilometrů a vraceli jsme se domů autobusem. V polovině cesty mne napadlo vystoupit. Šli jsme pěšky krásnou krajinou, kolem rybníků a polí. Domů jsme došli až k večeru. Poslední den synkova "jedináčkovství"...
Zvláštní euforie ve mne zůstala i následující den. Ráno jsem zaznamenávala lehké kontrakce, ale i tak jsem odjela do našeho obchůdku, který jsme s mužem provozovali.
Už doma jsem si všimla, že mám jakési návaly horka spolu s vlnami ještě větší euforie, které vrcholily salvou smíchu. Připadala jsem si chvílemi jako opilá.
Mírně mne pobolívá v podbřišku, což se v průběhu dne změní na jakési pravidelné tepání. Střídáme se s mužem za pultem, vyřizujeme střídavě běžné denní záležitosti včetně výběru kočárku. Když jsem v obchodě sama, prodýchávám kontrakce za regály s bylinnými čaji. Ve čtyři hodiny odpoledne mám kontrakce po pěti minutách. Rozhoduji se, že nebudu čekat do zavírací doby, ale pojedu autobusem napřed. Při představě přeplněného odpoledního autobusu mně napadá, jestli není k dispozici kamarádka s autem. Oznamuje mi, že je ve vedlejší budově a během několika minut už sedím vedle ní. Je kolem páté hodiny a kontrakce mají tříminutový interval. Kamarádce několikrát opakuji, že opravdu nechci do porodnice a že opravdu nechci, aby šla domů se mnou. Dává mi tedy alespoň vizitku své tety, která je porodní asistentka, a vysazuje mě před vraty. Držím v ruce onu kartičku a hledím na couvající auto a její starostlivý výraz v očích.
Je pryč. Zůstávám sama a odcházím do našeho prázdného domu. Zažívám nevšední pocity. Nemám strach. Naprosto přesně vím, co mám dělat - jakoby mé chování ovládal jakýsi autopilot.
Můj muž má ještě na starost vyzvednout syna, kolem sedmé by měli dorazit domů. Automaticky se pouštím do příprav všeho potřebného a v mezičase se prokřičívám kontrakcemi. Dávám vyvařit gumu a nůžky na podvázání pupeční šňůry, pouštím hudbu (a zase ji brzo vypínám, protože mne ruší v soustředění), nalévám do aromalampy vůni podporující děložní stahy (a zase ji vylévám, protože mi nedělá dobře), vařím konev čaje z maliníku, který rovněž podporuje stahy (a vůbec ho nepiji), napouštím vanu plnou vody a rozpouštím v ní sůl z Mrtvého moře, kterou muž dlouho sháněl (vlézám do vany, ale protože se tam nemohu hýbat, zase vylézám).
Stále všechno dělám naprosto automaticky. Jsem tak citlivá, že doslova vnímám každým kouskem těla. Moje mysl je neobvykle bystrá. Zažívám stav dosud nepoznané síly a jistoty. Vnímám místy náročné fyzické pocity a zároveň jakousi lehkost a klid uvnitř mne. Uvědomuji si, že kdyby byl někdo přítomen, měla bych tendence si stěžovat na tu "šílenou bolest", ale není žádný divák ani posluchač a tak nezbývá nic jiného, než se spolehnout sama na sebe a mít vše co nejdříve za sebou.
Soustředím se. Nechávám se vést tělem a co nejvíce se uvloňuji. Slaďuji rymus dechu s pohyby svého těla. Vnímám ve zpomaleném tempu. Vše se dává do pohybu. Bolest se mení v tlak a z mého těla se stává tunel, kterém jakási síla v intervalech vypuzuje děťátko směrem ven. Zvoní telefon a muž se ptá, zda má co nejrychleji přijet taxíkem. "Ne, ne," odpovídám. "Chci být teď sama, všechno je v pořádku." Dál pokračuji v souladu s "tlakem". Mezi kontrakcemi jsem bdělá, plná energie. Opírám se o vanu a pozoruji sama sebe v odrazu vodní hladiny. Je to velice zvláštní.
Je za deset minut sedm a autobus s mužem a synkem už by měl být na zastávce. Mezi kontrakcemi se jdu ještě podívat z okna, jestli už jdou, ale nikoho nevidím a tak se vracím zpátky do koupelny. Stojím opřená o vanu. Další mohutná vlna mne sráží na kolena. Mám pocit, že prasknu. Napadá mne, že při příští stahu už asi umřu. Stah přichází a s ním veliká úleva - po nohou mi teče plodová voda - odpočívám.
Do koupelny vchází muž, mám šaty a v mezičasech neustále vše kolem sebe uklízím a tak nemám tušení v jaké fázi se porod nachází. Snaží se mě nerušit a tak mi jen potichu oznamuje, že syn chtěl zůsata neplánovaně u kamaráda. Přikývnu a on zase odchází. Nastává další tlak - cítím cosi tvrdého a nahmatávám temínko, opět tlak - protlačila se hlavička - snažím se nahmatat oči, ústa, ale nedokáži pohmatem nic rozeznat. V duchu se ptám, zda je miminko vůbec živé, když se mezi mýma nohama ozve zavrnění. "Viktorko ahoj," říkám. Poslední tlak a miminko mi klouže do rukou. Je sedm hodin a dvě minuty.
Má omotanou šňůru kolem krku a tak volám muže, který hned přichází, protože zavrnění miminka také zaslechl. Rychle pupečník přetahuje přes hlavičku. Holčička chvilku pláče, ale pak se přisaje k prsu. Všude je klid.
Placenta vychází po půl hodině, necháme dotepat pupeční šňůru a tu potom muž přestřihne. O hodinu později přijíždí domů syn. Neměříme, nevážíme, nekoupeme, neočkujeme... Všechen mázek z vlásků i tělíčka se během dvou dnů vstřebá. Dítě má krásnou vláčnou pokožku. Celou noc nespím a jsem připravená být k dispozici děťátku, ale necítím ani žádnou únavu. Jsem plná energie.
Druhý den ráno přichází zkontrolovat holčičku pediatrička. Je očividně překvapená mým stavem i holčičkou. Nikdy před tím doma narozené dítě neviděla. Tentýž den odpoledne absolvujeme s dcerkou v šátku rodinnou šestikilometrovou výpravu. Jsem fyzicky i psychicky ve výborné formě. Třetí den po porodu nemám sebemenší problém jezdit na kole.
Když doktorce o deset dní později ukazuji pupík děvčátka po odpadnutí pupeční šňůry, volá sestru a vše komentuje slovy: "Fakt to odpadne samo..."
Nový člen rodiny nenásilně vplul do našeho života. I běžné životní situace mají podobu dobře vymyšleného a načasovaného scénáře...
V průběhu dalších dní i měsíců nás dcera neustále fascinovala svým způsobem "samostatnosti" a přirozené inteligence. V souvislosti s ní jsem v sobě cítila i nadále velikou důvěru ve veškeré její konání i situace, které život přinášel. Pocity strachu a potřeba neustálé kontroly "aby se dítěti nic nestalo", tak jak jsem je znala ve spojitosti se synem, se vůbec nedostavovaly. Vnitřní klid, mír a jistota, že všechno je, jak má být.
Elena Tonetti, film Porod jak ho neznáme
Opět jsem se pustila do hovorů se sebou, svým mužem a prostřednictvím kreseb i s děťátkem uvnitř mého těla. Soustředila jsem se velmi na své pocity. Uvědomila jsem si během pár dní důvody, onoho "zvláštního pocitu". Byla jsem příliš soustředěná na svého prvorozeného syna a obávala se, aby příchodem druhého dítěte nějak netrpěl. Uvědoměním tohoto svého dosavadního postoje, jsem obavy "pustila" a ujistila holčičku, že může bez obav přijít. Věřila jsem jí, sobě i pomyslnému vesmírnému scénáři.
Během těchto dní jsem se také defiunitivně rozhodla, že porodím doma. Postupně jsem vyloučila přítomnost porodní asistentky i duly. Zůstávala varianta poslední, asistence mého muže. Souhlasil.
Přišel den, kdy jsem cítila klid a uvolnění. Nebylo už třeba "vnitřních hovorů". Vyzvedla jsem synka dříve že školky i přesto, že už ho týden vyzvedávala kamarádka. Místo, kde jsme tehdy bydleli bylo od města vzdáleno 15 kilometrů a vraceli jsme se domů autobusem. V polovině cesty mne napadlo vystoupit. Šli jsme pěšky krásnou krajinou, kolem rybníků a polí. Domů jsme došli až k večeru. Poslední den synkova "jedináčkovství"...
Zvláštní euforie ve mne zůstala i následující den. Ráno jsem zaznamenávala lehké kontrakce, ale i tak jsem odjela do našeho obchůdku, který jsme s mužem provozovali.
Už doma jsem si všimla, že mám jakési návaly horka spolu s vlnami ještě větší euforie, které vrcholily salvou smíchu. Připadala jsem si chvílemi jako opilá.
Mírně mne pobolívá v podbřišku, což se v průběhu dne změní na jakési pravidelné tepání. Střídáme se s mužem za pultem, vyřizujeme střídavě běžné denní záležitosti včetně výběru kočárku. Když jsem v obchodě sama, prodýchávám kontrakce za regály s bylinnými čaji. Ve čtyři hodiny odpoledne mám kontrakce po pěti minutách. Rozhoduji se, že nebudu čekat do zavírací doby, ale pojedu autobusem napřed. Při představě přeplněného odpoledního autobusu mně napadá, jestli není k dispozici kamarádka s autem. Oznamuje mi, že je ve vedlejší budově a během několika minut už sedím vedle ní. Je kolem páté hodiny a kontrakce mají tříminutový interval. Kamarádce několikrát opakuji, že opravdu nechci do porodnice a že opravdu nechci, aby šla domů se mnou. Dává mi tedy alespoň vizitku své tety, která je porodní asistentka, a vysazuje mě před vraty. Držím v ruce onu kartičku a hledím na couvající auto a její starostlivý výraz v očích.
Je pryč. Zůstávám sama a odcházím do našeho prázdného domu. Zažívám nevšední pocity. Nemám strach. Naprosto přesně vím, co mám dělat - jakoby mé chování ovládal jakýsi autopilot.
Můj muž má ještě na starost vyzvednout syna, kolem sedmé by měli dorazit domů. Automaticky se pouštím do příprav všeho potřebného a v mezičase se prokřičívám kontrakcemi. Dávám vyvařit gumu a nůžky na podvázání pupeční šňůry, pouštím hudbu (a zase ji brzo vypínám, protože mne ruší v soustředění), nalévám do aromalampy vůni podporující děložní stahy (a zase ji vylévám, protože mi nedělá dobře), vařím konev čaje z maliníku, který rovněž podporuje stahy (a vůbec ho nepiji), napouštím vanu plnou vody a rozpouštím v ní sůl z Mrtvého moře, kterou muž dlouho sháněl (vlézám do vany, ale protože se tam nemohu hýbat, zase vylézám).
Stále všechno dělám naprosto automaticky. Jsem tak citlivá, že doslova vnímám každým kouskem těla. Moje mysl je neobvykle bystrá. Zažívám stav dosud nepoznané síly a jistoty. Vnímám místy náročné fyzické pocity a zároveň jakousi lehkost a klid uvnitř mne. Uvědomuji si, že kdyby byl někdo přítomen, měla bych tendence si stěžovat na tu "šílenou bolest", ale není žádný divák ani posluchač a tak nezbývá nic jiného, než se spolehnout sama na sebe a mít vše co nejdříve za sebou.
Soustředím se. Nechávám se vést tělem a co nejvíce se uvloňuji. Slaďuji rymus dechu s pohyby svého těla. Vnímám ve zpomaleném tempu. Vše se dává do pohybu. Bolest se mení v tlak a z mého těla se stává tunel, kterém jakási síla v intervalech vypuzuje děťátko směrem ven. Zvoní telefon a muž se ptá, zda má co nejrychleji přijet taxíkem. "Ne, ne," odpovídám. "Chci být teď sama, všechno je v pořádku." Dál pokračuji v souladu s "tlakem". Mezi kontrakcemi jsem bdělá, plná energie. Opírám se o vanu a pozoruji sama sebe v odrazu vodní hladiny. Je to velice zvláštní.
Je za deset minut sedm a autobus s mužem a synkem už by měl být na zastávce. Mezi kontrakcemi se jdu ještě podívat z okna, jestli už jdou, ale nikoho nevidím a tak se vracím zpátky do koupelny. Stojím opřená o vanu. Další mohutná vlna mne sráží na kolena. Mám pocit, že prasknu. Napadá mne, že při příští stahu už asi umřu. Stah přichází a s ním veliká úleva - po nohou mi teče plodová voda - odpočívám.
Do koupelny vchází muž, mám šaty a v mezičasech neustále vše kolem sebe uklízím a tak nemám tušení v jaké fázi se porod nachází. Snaží se mě nerušit a tak mi jen potichu oznamuje, že syn chtěl zůsata neplánovaně u kamaráda. Přikývnu a on zase odchází. Nastává další tlak - cítím cosi tvrdého a nahmatávám temínko, opět tlak - protlačila se hlavička - snažím se nahmatat oči, ústa, ale nedokáži pohmatem nic rozeznat. V duchu se ptám, zda je miminko vůbec živé, když se mezi mýma nohama ozve zavrnění. "Viktorko ahoj," říkám. Poslední tlak a miminko mi klouže do rukou. Je sedm hodin a dvě minuty.
Má omotanou šňůru kolem krku a tak volám muže, který hned přichází, protože zavrnění miminka také zaslechl. Rychle pupečník přetahuje přes hlavičku. Holčička chvilku pláče, ale pak se přisaje k prsu. Všude je klid.
Placenta vychází po půl hodině, necháme dotepat pupeční šňůru a tu potom muž přestřihne. O hodinu později přijíždí domů syn. Neměříme, nevážíme, nekoupeme, neočkujeme... Všechen mázek z vlásků i tělíčka se během dvou dnů vstřebá. Dítě má krásnou vláčnou pokožku. Celou noc nespím a jsem připravená být k dispozici děťátku, ale necítím ani žádnou únavu. Jsem plná energie.
Druhý den ráno přichází zkontrolovat holčičku pediatrička. Je očividně překvapená mým stavem i holčičkou. Nikdy před tím doma narozené dítě neviděla. Tentýž den odpoledne absolvujeme s dcerkou v šátku rodinnou šestikilometrovou výpravu. Jsem fyzicky i psychicky ve výborné formě. Třetí den po porodu nemám sebemenší problém jezdit na kole.
Když doktorce o deset dní později ukazuji pupík děvčátka po odpadnutí pupeční šňůry, volá sestru a vše komentuje slovy: "Fakt to odpadne samo..."
Nový člen rodiny nenásilně vplul do našeho života. I běžné životní situace mají podobu dobře vymyšleného a načasovaného scénáře...
V průběhu dalších dní i měsíců nás dcera neustále fascinovala svým způsobem "samostatnosti" a přirozené inteligence. V souvislosti s ní jsem v sobě cítila i nadále velikou důvěru ve veškeré její konání i situace, které život přinášel. Pocity strachu a potřeba neustálé kontroly "aby se dítěti nic nestalo", tak jak jsem je znala ve spojitosti se synem, se vůbec nedostavovaly. Vnitřní klid, mír a jistota, že všechno je, jak má být.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)