středa 24. června 2009
Jak se všechno přihodilo úplně jinak...
Dneska den začal hezky. Kolem 00.30 se mi podařilo vymyslet proslov k promoci. Měl pointu, byl jemně vtipný, lehce dojemný, vygradovaný, takový, jaký jsem ho chtěla mít. Nemohla jsem usnout a tak jsem dočetla moc milou knihu S elegancí ježka od Muriel Barberyové. Závěr knihy mě natolik překvapil, že jsem nestačila ani brečet na místě, kde bych to normálně u sebe očekávala. Den začal prostě od začátku JINAK. A myslím, že to všechno souvisí s tím, jak skončila ta kniha.
Ráno jsem vyžehlila bílé šaty od kamarádky, hledala silonky bez puštěného očka, umyla si vlasy, zamotala do nich fén, pak se mi ho podařilo vymotat a další fénování jsem vzdala, lehce jsem vlasy přelakovala, vytáhla jsem červené střevíčky a našla červené náušnice, které v uších vypadají jako třešně v létě, vytiskla jsem promoční projev, fialový svetřík a k tomu sáčko růžový, jako jsou ty růže u nás na dvoře.
Čekám na sestřičku, která slíbila, že dojde za půl hodiny, řekne mi, jak jsem krásná, že mi to sluší a že se určitě nepřeřeknu...
Volám sestře asi za hodinu: "Čoveče, tvoje pojetí o půl hodině je o dost jiný než to moje!!!" Sestra se omlouvá, ale nepřijde. Prý nestíhá.
Volá maminka: "Já jsem myslela, že té bílé budeš mít dost v nemocnici... To si vážně chceš vzít ty bílý šaty na promoci???" Já: "Jo a za 5 minut odcházím..."
Celý to promoční divadýlko jsem tentokrát hrála bez velkých problémů a po proslovu, který měla slečna za zdravotní sestry a mluvila neustále o cihličkách, zdích a stavění baráků jsem nabyla i jisté sebedůvěry, že to bude docela fajn na závěr říct něco normálního... Slečna se uklonila, potlesk, už jsem se chystala vykročit k pultíku... když v tom... hudba, trubky, gestikuluju něco na ty milé dámy ze studijního, které mají organizaci toho divadla na starosti... rozhazují jen tak rukama a krčí rameny, někdo se zvedá, někdo odchází, odcházíme všichni. Spolužačky se na mě smutně ohlíží.
Tak jsme si přečetly ten můj textík v zákulisí. A bylo nám to všem trošku líto...
A já jsem musela hledat další smysl v týhle celý události, kterou jsem si jaksi bez toho proslovu nedokázala užít.
Ještě jsem čelila pár poznámkám o tom, proč mám šaty svojí kamarádky a odpovídala jsem natolik nabroušeně, že po chvíli už se mě nikdo neptal na nic.
Vypila jsem babiččino Martini, snědla jsem báječnýho lososa a všechny ty podivný pocity z celýho dne se pomalu rozpouštěly s tím jak plynul čas...
Co dělat
Tváří v tvář nicotě
Než hledat
Věčnost
V načmáraných poznámkách
Paloma /Muriel Barberyová: S elegancí ježka/
J.
Ráno jsem vyžehlila bílé šaty od kamarádky, hledala silonky bez puštěného očka, umyla si vlasy, zamotala do nich fén, pak se mi ho podařilo vymotat a další fénování jsem vzdala, lehce jsem vlasy přelakovala, vytáhla jsem červené střevíčky a našla červené náušnice, které v uších vypadají jako třešně v létě, vytiskla jsem promoční projev, fialový svetřík a k tomu sáčko růžový, jako jsou ty růže u nás na dvoře.
Čekám na sestřičku, která slíbila, že dojde za půl hodiny, řekne mi, jak jsem krásná, že mi to sluší a že se určitě nepřeřeknu...
Volám sestře asi za hodinu: "Čoveče, tvoje pojetí o půl hodině je o dost jiný než to moje!!!" Sestra se omlouvá, ale nepřijde. Prý nestíhá.
Volá maminka: "Já jsem myslela, že té bílé budeš mít dost v nemocnici... To si vážně chceš vzít ty bílý šaty na promoci???" Já: "Jo a za 5 minut odcházím..."
Celý to promoční divadýlko jsem tentokrát hrála bez velkých problémů a po proslovu, který měla slečna za zdravotní sestry a mluvila neustále o cihličkách, zdích a stavění baráků jsem nabyla i jisté sebedůvěry, že to bude docela fajn na závěr říct něco normálního... Slečna se uklonila, potlesk, už jsem se chystala vykročit k pultíku... když v tom... hudba, trubky, gestikuluju něco na ty milé dámy ze studijního, které mají organizaci toho divadla na starosti... rozhazují jen tak rukama a krčí rameny, někdo se zvedá, někdo odchází, odcházíme všichni. Spolužačky se na mě smutně ohlíží.
Tak jsme si přečetly ten můj textík v zákulisí. A bylo nám to všem trošku líto...
A já jsem musela hledat další smysl v týhle celý události, kterou jsem si jaksi bez toho proslovu nedokázala užít.
Ještě jsem čelila pár poznámkám o tom, proč mám šaty svojí kamarádky a odpovídala jsem natolik nabroušeně, že po chvíli už se mě nikdo neptal na nic.
Vypila jsem babiččino Martini, snědla jsem báječnýho lososa a všechny ty podivný pocity z celýho dne se pomalu rozpouštěly s tím jak plynul čas...
Co dělat
Tváří v tvář nicotě
Než hledat
Věčnost
V načmáraných poznámkách
Paloma /Muriel Barberyová: S elegancí ježka/
J.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)