Oheň

Včera, když zapadlo slunce jsem přijela z práce. Hodila jsem kabelku na zem, vzala sirky, dala je do kapsy a šla jsem ven. Venku u popelnic jsem si vzpomněla, že nemám papír, naštěstí tam byl zbytek nějakého starého nábytku z kterého jsem pár papírů utrhla. Na kopci foukalo, slyšela jsem auta z dálnice. Koukala jsem prvně na západ, kde ještě poslední paprsky slunce ozařovaly oblohu. Z východu přicházela temnota a pomalu sametově halila všechno do své všeobjímající náruče. 100 metrů ode mě přes louku začínal les. Šla jsem tam a vzala první dříví a klacky do náruče. Vrátila jsem se zpátky na místo, odkud vidím nejvíc oblohy a kraje. Krabička sirek byla skoro plná, papír chytil asi na třicáté škrtnutí. Během mého snažení rozdělat oheň se všude kolem šířila čím dál větší tma.


Byl to spíš takový menší plamínek, než oheň. Přesně takový, jako život miminka, které maminka 9 měsíců nosila, přišla a já jsem marně hledala známý rychlý tlukot srdíčka na kardiotokografu. Místo rychlého tlukotu jsem slyšela jen ticho.
Byl to chlapeček a byl krásný, vážil přes 4 kg, vypadal jakoby spinkal. Rodiče měli dlouhý čas pro to, se s ním rozloučit, pochovat. V našem zdravotnictví nevídaný pokrok, za který jsem byla nesmírně vděčná naší staniční por. as. Kameníkové.
Já jsem se s ním loučila tam na kopci u ohně. Zpívala jsem cokoli, co mě napadlo, až jsem skončila jen u melodie.
A ta byla nejkrásnější.
J.