"Těhotenství otevírá vlastní porodní trauma ženy. A pokud se s ním nebude dále pracovat, tak se nějakým způsobem projeví během porodu. Nejdříve tedy žena musí vyléčit své vlastní porodní trauma - aby se vyhnula jeho opakování."
Elena Tonetti, film Porod jak ho neznáme
Opět jsem se pustila do hovorů se sebou, svým mužem a prostřednictvím kreseb i s děťátkem uvnitř mého těla. Soustředila jsem se velmi na své pocity. Uvědomila jsem si během pár dní důvody, onoho "zvláštního pocitu". Byla jsem příliš soustředěná na svého prvorozeného syna a obávala se, aby příchodem druhého dítěte nějak netrpěl. Uvědoměním tohoto svého dosavadního postoje, jsem obavy "pustila" a ujistila holčičku, že může bez obav přijít. Věřila jsem jí, sobě i pomyslnému vesmírnému scénáři.
Během těchto dní jsem se také defiunitivně rozhodla, že porodím doma. Postupně jsem vyloučila přítomnost porodní asistentky i duly. Zůstávala varianta poslední, asistence mého muže. Souhlasil.
Přišel den, kdy jsem cítila klid a uvolnění. Nebylo už třeba "vnitřních hovorů". Vyzvedla jsem synka dříve že školky i přesto, že už ho týden vyzvedávala kamarádka. Místo, kde jsme tehdy bydleli bylo od města vzdáleno 15 kilometrů a vraceli jsme se domů autobusem. V polovině cesty mne napadlo vystoupit. Šli jsme pěšky krásnou krajinou, kolem rybníků a polí. Domů jsme došli až k večeru. Poslední den synkova "jedináčkovství"...
Zvláštní euforie ve mne zůstala i následující den. Ráno jsem zaznamenávala lehké kontrakce, ale i tak jsem odjela do našeho obchůdku, který jsme s mužem provozovali.
Už doma jsem si všimla, že mám jakési návaly horka spolu s vlnami ještě větší euforie, které vrcholily salvou smíchu. Připadala jsem si chvílemi jako opilá.
Mírně mne pobolívá v podbřišku, což se v průběhu dne změní na jakési pravidelné tepání. Střídáme se s mužem za pultem, vyřizujeme střídavě běžné denní záležitosti včetně výběru kočárku. Když jsem v obchodě sama, prodýchávám kontrakce za regály s bylinnými čaji. Ve čtyři hodiny odpoledne mám kontrakce po pěti minutách. Rozhoduji se, že nebudu čekat do zavírací doby, ale pojedu autobusem napřed. Při představě přeplněného odpoledního autobusu mně napadá, jestli není k dispozici kamarádka s autem. Oznamuje mi, že je ve vedlejší budově a během několika minut už sedím vedle ní. Je kolem páté hodiny a kontrakce mají tříminutový interval. Kamarádce několikrát opakuji, že opravdu nechci do porodnice a že opravdu nechci, aby šla domů se mnou. Dává mi tedy alespoň vizitku své tety, která je porodní asistentka, a vysazuje mě před vraty. Držím v ruce onu kartičku a hledím na couvající auto a její starostlivý výraz v očích.
Je pryč. Zůstávám sama a odcházím do našeho prázdného domu. Zažívám nevšední pocity. Nemám strach. Naprosto přesně vím, co mám dělat - jakoby mé chování ovládal jakýsi autopilot.
Můj muž má ještě na starost vyzvednout syna, kolem sedmé by měli dorazit domů. Automaticky se pouštím do příprav všeho potřebného a v mezičase se prokřičívám kontrakcemi. Dávám vyvařit gumu a nůžky na podvázání pupeční šňůry, pouštím hudbu (a zase ji brzo vypínám, protože mne ruší v soustředění), nalévám do aromalampy vůni podporující děložní stahy (a zase ji vylévám, protože mi nedělá dobře), vařím konev čaje z maliníku, který rovněž podporuje stahy (a vůbec ho nepiji), napouštím vanu plnou vody a rozpouštím v ní sůl z Mrtvého moře, kterou muž dlouho sháněl (vlézám do vany, ale protože se tam nemohu hýbat, zase vylézám).
Stále všechno dělám naprosto automaticky. Jsem tak citlivá, že doslova vnímám každým kouskem těla. Moje mysl je neobvykle bystrá. Zažívám stav dosud nepoznané síly a jistoty. Vnímám místy náročné fyzické pocity a zároveň jakousi lehkost a klid uvnitř mne. Uvědomuji si, že kdyby byl někdo přítomen, měla bych tendence si stěžovat na tu "šílenou bolest", ale není žádný divák ani posluchač a tak nezbývá nic jiného, než se spolehnout sama na sebe a mít vše co nejdříve za sebou.
Soustředím se. Nechávám se vést tělem a co nejvíce se uvloňuji. Slaďuji rymus dechu s pohyby svého těla. Vnímám ve zpomaleném tempu. Vše se dává do pohybu. Bolest se mení v tlak a z mého těla se stává tunel, kterém jakási síla v intervalech vypuzuje děťátko směrem ven. Zvoní telefon a muž se ptá, zda má co nejrychleji přijet taxíkem. "Ne, ne," odpovídám. "Chci být teď sama, všechno je v pořádku." Dál pokračuji v souladu s "tlakem". Mezi kontrakcemi jsem bdělá, plná energie. Opírám se o vanu a pozoruji sama sebe v odrazu vodní hladiny. Je to velice zvláštní.
Je za deset minut sedm a autobus s mužem a synkem už by měl být na zastávce. Mezi kontrakcemi se jdu ještě podívat z okna, jestli už jdou, ale nikoho nevidím a tak se vracím zpátky do koupelny. Stojím opřená o vanu. Další mohutná vlna mne sráží na kolena. Mám pocit, že prasknu. Napadá mne, že při příští stahu už asi umřu. Stah přichází a s ním veliká úleva - po nohou mi teče plodová voda - odpočívám.
Do koupelny vchází muž, mám šaty a v mezičasech neustále vše kolem sebe uklízím a tak nemám tušení v jaké fázi se porod nachází. Snaží se mě nerušit a tak mi jen potichu oznamuje, že syn chtěl zůsata neplánovaně u kamaráda. Přikývnu a on zase odchází. Nastává další tlak - cítím cosi tvrdého a nahmatávám temínko, opět tlak - protlačila se hlavička - snažím se nahmatat oči, ústa, ale nedokáži pohmatem nic rozeznat. V duchu se ptám, zda je miminko vůbec živé, když se mezi mýma nohama ozve zavrnění. "Viktorko ahoj," říkám. Poslední tlak a miminko mi klouže do rukou. Je sedm hodin a dvě minuty.
Má omotanou šňůru kolem krku a tak volám muže, který hned přichází, protože zavrnění miminka také zaslechl. Rychle pupečník přetahuje přes hlavičku. Holčička chvilku pláče, ale pak se přisaje k prsu. Všude je klid.
Placenta vychází po půl hodině, necháme dotepat pupeční šňůru a tu potom muž přestřihne. O hodinu později přijíždí domů syn. Neměříme, nevážíme, nekoupeme, neočkujeme... Všechen mázek z vlásků i tělíčka se během dvou dnů vstřebá. Dítě má krásnou vláčnou pokožku. Celou noc nespím a jsem připravená být k dispozici děťátku, ale necítím ani žádnou únavu. Jsem plná energie.
Druhý den ráno přichází zkontrolovat holčičku pediatrička. Je očividně překvapená mým stavem i holčičkou. Nikdy před tím doma narozené dítě neviděla. Tentýž den odpoledne absolvujeme s dcerkou v šátku rodinnou šestikilometrovou výpravu. Jsem fyzicky i psychicky ve výborné formě. Třetí den po porodu nemám sebemenší problém jezdit na kole.
Když doktorce o deset dní později ukazuji pupík děvčátka po odpadnutí pupeční šňůry, volá sestru a vše komentuje slovy: "Fakt to odpadne samo..."
Nový člen rodiny nenásilně vplul do našeho života. I běžné životní situace mají podobu dobře vymyšleného a načasovaného scénáře...
V průběhu dalších dní i měsíců nás dcera neustále fascinovala svým způsobem "samostatnosti" a přirozené inteligence. V souvislosti s ní jsem v sobě cítila i nadále velikou důvěru ve veškeré její konání i situace, které život přinášel. Pocity strachu a potřeba neustálé kontroly "aby se dítěti nic nestalo", tak jak jsem je znala ve spojitosti se synem, se vůbec nedostavovaly. Vnitřní klid, mír a jistota, že všechno je, jak má být.
.jpg)
