Můj porodní příběh 9.1.2013

Zhruba od 28. týdne těhotenství mi Kubíček a moje tělo dávali jasně najevo, že už nemám pracovat, že mám být doma, číst knížky, poslouchat hudbu, psát, chodit na procházky a odpočívat. Od 30. týdne už to bylo tak urgentní, že jsem přestala pracovat. Do té doby jsem stále doprovázela k porodům a při předposledním už jsem cítila, že jsem to přehnala. Po 24 hodinách strávených u těžkého porodu jsem skoro brečela ve sprše vyčerpáním a slíbila miminku, že tohle už se fakt nebude opakovat. Od té doby mě začalo velmi často bolet v podbřišku a nosila jsem ho podepřené šátkem. Několik týdnů jsem prostě jen odpočívala. Kolegyně Laďka se mi snažila miminko ohmatat, ale moje děloha byla natolik dráždivá (a to i před porodem), že když jsem si lehla na záda, břicho ztuhlo jako kámen a Laďka stěží nahmatala polohu miminka. Alespoň mě během těhotenství několikrát ujistila, že miminko se na porod nechystá a mám být v klidu. Kubíček byl od začátku hlavičkou dolů v pravém postavení. Když už jsem byla v 36. týdnu, už jsem se nebála ničeho – můžu jet rodit do „mojí“ porodnice ve Vyškově a nemusím jet nikam jinam. Porody pod 35. týden se rodí jen v Brně. Toho jsem se bála asi nejvíc – předčasného porodu.

K porodu jsem měla domluvenou kolegyni – pořád usměvavou a pozitivně naladěnou porodní asistentku Jitku Čtvrtníčkovou z Vyškova. Věděla jsem, že má „s námi alternativními prvorodičkami“ dostatek trpělivosti Moje porodní přání jsem si s ní domluvila přes internet. Bylo jednoduché. Chtěla jsem především: hezky porodit, v klidu, a mít po porodu nerušený bonding s miminkem. Byla jsem naprosto klidná, co se týče prostředí, kam jedu rodit. Na komplikace jsem si ani nepřipouštěla myslet. Jak říká jiná kolegyně porodní asistentka Marika: „Těhotná by si měla každý večer před spaním opakovat mantru: Porodním hezky, bez problémů, miminko se krásně narodí a bude zdravé :-)“ Tak jsem si ji poctivě opakovala.

Jinak moje příprava k porodu byla jednoduchá. Celkem pravidelně jsem během těhotenství cvičila – protahování a některé asany z jogy. Od 35. týdne jsem zhruba ob den cvičila s Epinem, které musím opravdu vynachválit!

Byla jsem v 37. týdnu a celý víkend jsem proležela s nachlazením – slabost, únava, zacpané dutiny a nos. Tak jsem mluvila k miminku, že tento víkend NERODÍME! V pondělí jsem ještě ležela a v úterý jsem vyšla do města s kamarádkou na oběd. I tak jsem si to vyčítala, necítila jsem se ještě dobře.

9. 1. 2013 středa 37+1 t. g.
5:30 ráno. Probouzím se a cítím odtékat plodovou vodu. Je zelená, zkalená. Jsem tím trošku rozhozená, lítám chvíli ze sprchy na záchod, voda teče jak z kohoutku. Poslechla jsem srdíčko miminka kapesním ultrazvukem, ťuká jako hodinky, což mě uklidnilo. Budím Davida, že mě poveze do porodnice. Hlavou mi letí tisíc věcí, chodím po bytě od ničeho k ničemu. Nakonec si začnu vařit moji oblíbenou obilnou kaši – budu přece potřebovat energii! Celý porod je mi pak na zvracení, muž za mnou lítal s emitkou, ale kaši jsem v sobě nakonec udržela. Postupně cítím, že mi začínají kontrakce. Když odteče plodová voda, porod se většinou rozbíhá pomalu, často do 24 hodin. Davidovi říkám, že asi pojede ještě do práce…

7:30 vyjíždíme do Vyškova, kontrakce pomaličku zesilují. Píšu kolegyním do Vyškova, že přijedeme, službu má zrovna Jitka. Kubíček si umí vybrat den! Všichni už se na nás na porodním sále těší:-) Ve Vyškově se převlékám do košile (naposled, co jsem ji měla během porodu oblečenou) a protože má kolegyně práci, zalezu do sprchy. Teplá voda na podbřišek je boží.

8:00 při vyšetření zjišťuju, že jsem otevřená tak na 1 cm. To je slabota, říkám si… Ale moc nad tím nepřemýšlím. Pokoj s vanou je volný.

8.30 se tam přesunujeme, kontrakce pořád nabírají na síle. Někdy v té době zavírám oči a dál už je moc neotevírám. Kolegyně mi musí natočit monitor, snímá i ve stoje, sondu si přidržuju rukou. Po 20 minutách už to nemůžu vydržet a odpojila jsem se. Zkusím vlézt do vany, ale dělá mi dobře jen sprcha na podbřišek vkleče. Vydržím tak asi 5 kontrakcí. Pak už se to vydržet nedá. Kontrakce pořád zesilují, jsou často. Pak už čas nevnímám, jen to, že to jde rychle, že je to intenzivní, že tomu nemůžu uniknout. Pořád jsem v pohybu – chodím, stojím opřená o cokoli. Nechci vůně, nechci hudbu, nechci hlasy. Kvílím u každé kontrakce a taky mi pomáhá „řechtat jako kůň“ chvět rty při výdechu – dělala to moje kamarádka u porodu, který byl velmi rychlý. Pomáhá to! Jsem úplně nahatá, chodím ze záchodu do pokoje sem a tam, připadám si jako lvice v kleci. Bleskne mi hlavou, že malý pokoj by mě zničil… Jitka se mě ptá, proč furt lítám při každé kontrakci ječet na záchod, tak jí odpovídám, že aby to bylo slyšet míň. Obě jsme se smály, protože Jitka mi se smíchem odpověděla, že je to slyšet všude stejně. Měla jsem prostě potřebu za kontrakce někam zalézt a tam si to „odeřvát“. Když potřebuju psychickou pomoc, nechám se Jitkou vyšetřit. Chci vědět, jak rychle to jde. Pamatuju si 3 cm, 6 cm, lem. Trošku mi to dodává sílu, ale další kontrakce mě zase dostala na kolena.



Promítám si hlavou, všechny ty věty, které občas u porodu používám: „Pusť miminko dolů. Na nic nemysli. Bojuj jako lvice.“ Ke konci občas upadám při nejsilnějších kontrakcích do zoufalého naříkání. Pomáhá mi, když mě David při bolesti silně stiskne ramena. Klečím. Koušu matraci postele. Na záchodě buším do kachliček a nadávám. „Do prdele, kde jsou ty endorfiny???!!!!!“ - ulevuju si. Připadám si hrozně přítomná. Kontrakce po 2 minutách. Během porodu mě přišli pozdravit 2 lékaři. Vycházím z koupelny úplně nahá jim v ústrety. Prohodili jsme asi 3 přátelské věty a odešli. Když už jsem byla skoro otevřená, občas jsem začala cítit tlak - pocit, že musíte zatlačit, ať chcete nebo ne. Všemu nechávám volný průchod. Pořád klečím, stojím, opírám se o něco. David má další týden namožená záda, jak jsem se na něj věšela. Prosím toho nahoře, ať už to brzo je. Jitka mě povzbuzuje, a říká, že jo, už to brzo bude a jde to krásně! Na to jí odpovídám, že zdechnu (a myslím bolestí). U porodu jsem měla opravdu vytříbenou slovní zásobu :-). Vím, že jsem se dokázala někdy v průběhu i zasmát, když nebyla kontrakce, ke konci porodu už ne. David mě drží a je blízko.

Kubíček se rychle sunul vstříc světu níž a níž. Zkouším na jednu kontrakci polohu na boku, ale i Jitka uznala, že to teda v žádném případě nepůjde. Vracím se do kleku, rukama opřená o něco výš. Po pár děsně tlačících kontrakcích říká Jitka, že už to bude a jde zavolat novorozeneckou sestřičku a lékaře. Mezitím si sahám za kontrakce na hlavičku, a cítím, jak se konečně prorvala o velký kus níž. Cítím, že už to bude na další kontrakci nebo dvě. A v záchvatu euforie volám na kolegyni přezdívkou: „Čtvrtníííí!!!“ Měla jsem pocit, jakoby se mi do pánve narval obrovskej grepfruit a celou ji zaplnil. Slyšela jsem povzbuzení a na další dvě kontrakce se Kubíček narodil. Plakal, ještě když byl napůl vevnitř :-) Otočila jsem se na posteli na záda a Jitka mi Kubíčka podala do náruče. Zaplavila mě neuvěřitelná vlna radosti, obrovská euforie, úleva, slzy... Bylo to neuvěřitelné, Kubíček se nám narodil ještě před polednem v 11.48. Takže porod trval od silnějších kontrakcí 3 hodiny a 48 minut. Druhá doba porodní trvala 48 minut, nikdo nespěchal, nikdo nevyváděl. Nevyšetřoval mě nikdo jiný než moje porodní asistentka. Lékař a sestřička doběhli, když už byl Kubíček na světě. Vážil 3215g a měřil 50cm. Obdivovali jsme s Davidem to dokonalé stvoření, vítali ho, fotili. Lékař mě krátce prohlédnul, díky Epinu jsem porodila bez poranění. Všechno mi připadalo dost neuvěřitelné a nepochopitelné. Radovali jsme se 2 hodiny ze společného mazlení, seznamování. Kubíček se přisál ještě na porodním sále. Protože měl zkalenou plodovou vodu, po porodu jsem si ho na novorozeneckém oddělení vykoupala, byli jsme pořád spolu. Všechen personál byl milý a vstřícný. Strávili jsme společně 3 dny na oddělení šestinedělí, měla jsem nadstandardní pokoj s výhledem do zasněženého parku. Byl tam klid a ticho. Život jakoby se na chvíli zastavil, zpomalil. Přišel na svět nový člověk :-)

Děkuji Jitce, která byla ochotná přijet i mimo směnu k mému porodu, hlavně však za její empatii a trpělivost. A dále všemu spřátelenému personálu Vyškovské porodnice, za to, že jsem zde mohla v klidu a přátelském prostředí porodit naše miminko!

Porodní příběh z druhého břehu

Jsou 3 v noci. Nasedám ve Vyškově do auta. Paranoidní strach z přepadení na odlehlejším parkovišti u porodnice mě nutní dvakrát se ohlédnout. Spodní prádlo mám v tašce... Sedám za volant a vyjíždím směr domov, po dálnici na Brno. Myslí mi prochází obrazy, slova, přehrává se mi celý děj porodu. Slyším tlukot mého srdce, když se porod blížíl k závěru. Cítím na sobě znovu nervózní pohledy budoucího otce, dětské sestry i klidný pohled lékaře, kterého mám u porodu ráda. Narodila se Jasmínka, nesmírně šikovné děvčátko, jehož pravidelný tlukot srdce mě u porodu ujišťoval, že je vše v pořádku a že je dostatečně silná a porod zvládne. Pouštím si rádio. Jazz! Ne složitá muzika, ale jednoduchá a krásná. Na dálnici to můžu rozjet až k nepovoleným číslům... Na té dálnici, kde za bílého dne stojím v kolonách nebo hledám alternativní cesty do Vyškova, svištím černou tmou.

Vybavují se mi slova partnera: "Ona chce, abyste jí dovolila tlačit!" a já přicházím ženu ujistit, že žádné dovolení nepotřebuje, a ať dělá, co jí tělo říká. Vidím doširoka otevřené oči Jasmínky, když se dívá své mamince do očí. Mají stejnou pusinku, to se nedá přehlédnout. Nejraději u porodu sedím na porodní stoličce, poslouchám a čekám, podporuji slovem. Někdy vůbec netuším, co se v rodící ženě odehrává. Má zavřené oči, nesděluje pocity ani myšlenky, opakuje, že je unavená. Vím, že síly má ještě hodně. Nachází se v úplně jiném čase a prostoru. Jsem nesmírně vděčná za to, že pracuji v porodnici, kde nás u porodu nikdo neruší. Za 6 hodin do porodního pokoje nikdo jiný nevstoupil než partner a já. Mají rozsvícenou jednu svíčku, napuštěnou vanu, hraje CD nějaké mantrické hudby, ale velmi potichu a klidně. Opakování slov v mantrických písních mi přesně sedí k pravidelně přicházejícím silným kontrakcím. Silné kontrakce miluju:) Prosím rodiče, zda mi také to CD půjčí k mému porodu a oba se smějí. Navrhuji, že dám do vany trošku Jasmínu, když to má být Jasmínka, ale žena dává přednost čistému vzduchu a vodě bez vůní. Po nohách jí pořád teče růžová plodová voda. Utírám ji. Čekám na okamžik, kdy odloží brýle - vždycky přijde. Odcházím se napít čaje a promluvit s kolegyní, která má tuto noc službu. Těším se na futon do postele. Na večeři si v porodnici dávám instantní obilnou kaši s banánem, nasypu do ní cukr. Budu ho potřebovat. Dnes je na porodním sále hrozné vedro i v noci. Několikrát na to s kolegyní nadáváme. Pomáhám Jasmínce najít bradavku. Vždy, když na ni sáhnu, začne plakat. Chce si na všechno dojít sama. Jen jí upravím polohu a nechám ji být v klidu na mámě. Lékař i sestřička, které volám k porodu jsou velmi tiší a klidní. Sestřička ujišťuje rodiče, že pokud nebude třeba dítě ošetřovat, zůstane s nimi po celé dvě hodiny na porodním sále. Všechny obrazy se pořád střídají v mé hlavě, vím, co jsem měla udělat jinak a lépe. Děkuji za krásný porod. Ve 3:30 se tulím k muži do postele a rychle usínám.
J.

4. porodní příběh - Jak jsme rodili aneb Rozárka

Po pár létech usilí se nám zadařilo a byli jsme v očekávání našeho prvního dětátka. Pohlaví jsme neznali, chtěli jsme se nechat překvapit. Po ohledání terénu českého porodnictví a vyslechnutí pár kamarádek jsme usoudili, že nejschůdnější cesta k příjemnému porodu (pokud lze nějaký porod nazvat příjemným), bude za asistence naší vlastní porodní asistenky. Jak jsme se rozhodli, tak jsme učinili a našli jsme si PA Janču Růžičkovou, což byla, jak se pozdeji ukázalo, skvělá volba. Ač z Brna, toužili jsme také po malé porodnici, takže když nám Janča sdělila, že doprovází do Vyškova, bylo rozhodnuto.
Termín porodu prosvištěl kolem nás a doktoři v porodnici začali strašit hospitalizací a vyvoláváním porodu. S tím jsme se nehodlali smířit a zkoušeli různé způsoby přirozeného vyvolání – akupunkturu (nezabrala), masáž (nic), dlouhé procházky (nepomohly). Týden po termínu, v pátek 28.října , jsme se šli projít na Kraví Horu a večer jsme zkusili sex. Do 30 minut mě začalo pobolívat v podbřišku jako při menstruaci v asi 15-ti minutových intervalech. To bylo kolem jedenácté hodiny v noci. Asi kolem jedné ráno, když už bylo celkem zřejmé, že se tělo chystá k porodu, jsme se rozhodli zkusit ještě něco naspat. Napsali jsme naší PA Janči co se děje a lehli si. Martin usnul, já na chvilku taky, ale ne na dlouho. Kontrakce byly silnější a pravidelnějsí. Kolem čtvrté ráno, když začaly být nepříjemné a odteklo i trochu plodové vody, jsem vzbudila Martina, že je na čase se vypravit. Informovali jsme PA, ta doporučila vanu, a tak jsem tam ještě hupsla. Kontrakce ještě zesílily (co 5 minut) a mně přestávalo být do smíchu. Popadli jsme tašku a vyrazili autem směr Výškov. Kontrakce co 2 minuty, město poloprázdné a dálnice taky. Do Vyškova jsme dorazili kolem šesté hodiny ranní....
Službu konající sestřička nás přivítala a napíchla mě na monitor. Děkovala jsem bohu, že papírování jsme výřídili několi týdnů zpátky, fakt jsem nebyla ve stavu cokoliv řešit. Nepříjemné překvapeni bylo, že ačkoliv jsem měla velmi silné a nepříjemné kontrakce po 2 minutách , byla jsem otevřená na pouhý 1 centimetr .... Za asi 20 minut dorazila naše PA a šla nám vyřídit přesun na velký porodní sál – nový, s velkou vanou a vlastní koupelnou a WC. V této fázi mi už všechno trochu splývá – zkusili jsme sprchu, chození, ale nejlíp mi bylo ve vaně, kde jsem strávila 90 procent času první doby porodní. Jsem velmi vdečná za to, že u porodu mohl být se mnou i Martin – rozmasíroval mi každou kontrakci (pěkná fuška i pro silného chlapa) a byl neustále se mnou, ochoten udělat cokoliv, aby mi ulevil. Za jemného a velmi příjemného vedení naší PA jsme se pomalu prokousávali k porodu. Abych to shrnula – během 3 hodin jsem se z 1 cm otevřela na 8cm a Janča vyběhla ze sálu oznámit, že už je to tady. Byla jsem štastná, ponevadž už jsem kontrakcí měla plné zuby. Tělo mi začínalo vysílat signály, že mám tlačit....
PA neotálela a společně s Martinem mě doslova vytáhli ven z vany, kterou jsem odmítala opustit. Představa, že bych si měla jít lehnout na kozu nebo jinam mi byla úplně proti srsti, takže jsem na Jančin pokyn poklekla asi metr od vany a opřela se o Martina klečícího prede mnou čelem ke mě. V této chvíli už nezbývalo nic jiného než tlačit. Nutkání k tlačení přicházelo ve vlnách a cítila jsem, jak mi miminko prochází tělem a klesá níž a níž. Janča mě skvěle naváděla a dávala instrukce kdy víc tlačit. Doufala jsem, že naše masírováni hráze a cvičení s balonkem Epi-no mi ted přijdou vhod. S Jančou jsme vše předem řádně prodiskutovali a věděla jsem, že nebude stříhat, pokud to nebude naprosto nutné. Nebylo! Najednou byla hlavička venku a já věděla, že nejhorší je za námi. Slyšela jsem sama sebe vydávat hlasité zvuky při tlačení, takový nářek až vytí, ale nemohla jsem jinak a moc mi to pomáhalo. Martin mi pak říkal, že jsem ho kousla do krku... Za pár minut bylo venku i tělíčko a Janča žádala ostatní v sále (vůbec netuším kdo tam ještě byl), aby nám neříkali pohlaví dětátka, že se máme podivat sami. Byla to holčička, naše Rozárka!!! Podala nám ji pod nohama a štastný tatínek (toho času bez brýlí, tudíž slepý, spocený a od krve) chtěl už už s miminkem vstát, ale Janča ho našteští zastavila – byly jsme stále spojeny pupeční šnůrou. Tu jsme (už na koze) nechaly dotepat a otec ji přestřihl. Pak přišla na řadu placenta, šla bez problémů sama. Maličkou Janča zabalila do červeného ručníku a čepičky a položila na mě. Málem jsme zapoměli z toho štěstí fotit.....




Celý porod trval od příjezdu do porodnice jen 4 hodiny – díky bohu za to! Bylo to náročné, bolestivé a intenzivní, ale díky naší úžasné PA Janči a mému partnerovi Martinovi jsem to zvládla a můj sen o přirozeném porodu se vyplnil (ačkoliv byly chvíle, kdy jsem škemrala o úlevu, nicméne jeden či druhý mi tyto nápady velmi šikovně rozmluvili). Rozárka je krásná zdravá holčička a pokud budeme mít to štěstí a podaří se nám ještě jednou otěhotnět, zase si „zamluvíme“ naši porodní asistentku, pro niž nic nebyl problém a jejíž ochota nám celý náročný proces porodní neskutečně usnadnila a zpříjemnila. Děkujeme Jani!!!
Hanka a Rozárka a Martin

3. porodní příběh: Eminka

S průběhem prvního porodu jsem sice bezprostředně byla spokojená (ba přímo nadšená, to ty hormony :-D ), ale postupně mi začlo docházet, že příště to budu chtít jinak… Pokud možno bez popohánění, oblbováků…prostě přirozeně. Jako nejlepší řešení mi přišlo mít u porodu vlastní porodní asistentku. Dostala jsem z více zdrojů tip na Janču, a když jsme se sešly, byla jsem nadšená a na porod se o to víc těšila. Ve hře bylo Brno, ale když jsem zjistila, že bude pracovat ve Vyškově, nebylo co řešit.

V den termínu mě vzbudily (23:30) divné bolesti břicha (následek speciálního nápoje ;-)), několikrát jsem se snažila je zaspat, až jsem usoudila, že to fakt nepůjde a místo toho jsem chodila, kroutila pánví a přemýšlela, jestli z toho bude porod nebo ne :-D Rozhodovala jsem se tak dlouho, že jsem manžela budila při kontrakcích po 2 minutách, to už jsem hodinu předtím informovala PA, že se něco děje. Přesun do auta byl tak překotný, že jsme zapomněli foťák :-( V autě jsem prodýchala pár kontrakcí, mezi další doběhla do porodky (2:10), kde už čekala naše nadšená PA :-) Rychle vyšetřit mezi kontrakcí, tak prý lem a na 8cm!! Manžel mezitím donesl tašky a běžel přeparkovat a prý má spěchat, bude to rychle :-D Mezi kontra jsem odsvištěla na porodní box a že mi musí aspoň kousek natočit monitor, tak jsem si lehla na lůžko na bok. Potom doběhl manžel, tak jsem vydržela pár kontrakcí, zdálo se mi, že se prodloužil interval, i manžel mi to později říkal, bála jsem se, aby se to nezastavilo, ale najednou když PA byla zrovna pryč, pěkná bolest a rupla voda a už mě to nutilo tlačit! PA jsem říkala, že bych chtěla zkusit rodit v kleče, jak jsme se o tom bavily spolu na schůzce, tak mi rychle odpojila monitor, přestavěla lůžko, já se mezi kontra přetočila, chytla madla a tlačila jsem jak o život, měla jsem pocit, že to vůbec nejde!! Ona mě povzbuzovala, že super, že mám ještě přitlačit, že to jde skvěle, no já si v duchu nadávala, jak tam tu chudinu malou dusím, bolest strašná, řvala jsem snad na celou porodku (naštěstí byla noc), ona furt jak mi to skvěle jde :-D Najednou mi bliklo něco ze Stadelmann a začla jsem řvát „ven, ven vééén…“, to se PA zjevně líbilo, páč mě začla povzbuzovat ještě víc :-D a hlavička byla venku a pak už šel i ten zbytek na další zatlačení… To bylo ve 2:40 :-) Ukázala mi ji mezi nohama, já se přetočila na záda a dala mi ji na břicho… za pár minut přišel Dr. zkontrolovat poranění (jen oděrka) a novorozenecká sestra, že si malou na chvíli odnese na ošetření, tak jsme to s manželem zkoušeli, že jsme ji chtěli mít u sebe hnedka celý ty dvě hodiny, ona to vysvětlovala jaksi kvůli nějakému odesílání dat... PA nakonec řekla, že to bude jen chvilička (byly jsme tak i domluvené, že tento malý ústupek uděláme)…Tak jak dotepal pupečník, sestra odnesla malou vedle, byla pryč opravdu jen pár minutek, manžel tam byl s ní a přinesla ji zpět jen zabalenou v našich plínách, ručníku, tak jsem si ji dala bříškem na prsa, PA nás ještě přikryla naší dekou a plachtou co tam měli, ať je malá s teple a 2 hodiny jsme se ňuchaly, zkoušely přisávat, prostě krása, držet to nahatý tělíčko pokrytý mázkem.. pak jsem zjistila, že dokonce odešlo i trochu smolky :-D



Jsem ráda, že mi porod vyšel v podstatě tak, jak jsem si představovala, i když jsem měla myšlenky na ambu i domporod, tak jsem pak byla ráda, že rodím v porodnici a zůstávám tam :-D Za rozhodnutí mít vlastní PA u porodu jsem strašně ráda, byl to pro mě úžasný pocit, mít u porodu svého člověka :-)

2. Porodní příběh - Barunka

Vzhledem k tomu, jak silným zážitkem pro mě byl druhý porod, omluvíte mě doufám, když vám kromě fotek vnutím i celý porodní příběh.
Krásné porody totiž existují!
11.8. 2011 se nám narodila Barunka (pro milovníky exaktních údajů: 48 cm, 3740 g). Porod byl úžasný, hotový porod snů:
Barunka mě nechala krásně vyspat, po odtoku plodové vody (v 6 h ráno) jsme na první kontrakce nečekali v neosobní nemocnici, ale doma, pod dohledem naší báječné porodní asistentky a dlouholeté kamarádky Culdy - Jany Růžičkové. Trošku jsme jim pomohly speciálním vyvolávacím koktejlem a procházkou do okolní přírody. Během procházky začaly kontrakce (cca ve 13 h), tak jsme nasedli do auta a frčeli do Vyškova, v tamní porodnici totiž naše porodní bába pracuje. V autě jsme se dokonce docela nasmáli! Ve Vyškově jsme okamžitě přešli na nejkrásnější porodní pokojíček (příjem 14h; žádné papírování se nekonalo), kde se 14.45 narodila Barunka. Zcela přirozeně, bez jakýchkoli zásahů a takřka bez mého poranění. Okamžitě se krásně přisála a 2 hodiny jsem ji měla u sebe nahulatou na holém těle. Nádhera!






Jája/Jana, Petr, Terezka a Barunka

1. Porodní příběh - Anežka

Anežka

Elišku jsem rodila akutním císařským řezem, takže pro tento porod jsem měla v podstatě jenom jeden porodní bod a to porodit přirozeně. Během těhotenství jsem se zmítala mezi potřebou najít si vlastní porodní asistentku, se kterou budu v porodnici (cisařský řez u Elišky přisuzuji zejména nepříliš vlídnému personálu, jehož chování mi dost zastavovalo porod), a mezi tím - nechat to koňovi, že stejně to neovlivním atd. Nakonec mi hodně dopomohla náhoda a zjistila jsem, že porodní asistentka Jana Růžičková aktuálně pracuje v porodnici ve Vyškově a přesně tuto službu mi může nabídnout. Obrátila jsem se tedy na ni a domluvily jsme se. Rodit jsem tedy měla ve Vyškově, což je porodnice od nás vzdálená asi 25minut jízdy autem.
Při předporodních kontrolách v porodnici jsem byla dost nadšená. Personál vstřícný, s brněnskými porodnicemi se to nedalo srovnávat. Jediný, ale pro mě dost podstatný háček byl v tom, že po císařském řezu nechtěli nechat přenášet mimo hospitalizaci. Vyvolání zamítali kvůli jizvě, takže jsem byla upozorněna na to, že nejpozději 3.den po termínu mě preventivně hospitalizují. Při představě, že budu přenášet stejně jako u Eldy (11dní), mě dost chytaly deprese a měla jsem chuť se na to všechno vykašlat…
Mimčo jsme tedy už asi týden před termínem porodu přemlouvali, jak to šlo, ale bylo neoblomné a opustit byteček nehodlalo. Podle kontrol bylo sice vše připravené, zátku už jsem téměř neměla, ale mimčo se stejně drželo zuby nehty:) V den termínu jsem se tedy uchýlila k mé poslední naději – riciňáku. Koktejl jsem si namíchala asi v 16h a čekala, co bude. Po necelých 3h se dostavily první pohyby střev a na několikrát jsem úspěšně vyprázdnila vše, co tam bylo. Občas mi zatvrdlo břicho, ale ani to nebolelo a pravidelnost žádná. V 21h začínal v telce Dr. House tak jsem si řekla, že se mrknu a uvidíme. Tvrdnutí břicha stále přetrvávalo, ale i když bylo trochu cítit, tak bylo dost nepravidelné a celkově mi přišlo, že k ničemu nepovede. Po Housovi jsem se tedy smířila s tím, že nebudu patřit mezi šťastné ricinové rodičky a šla spát. Jak jsem ulehla, tak se tvrdnutí najednou zpravidelnilo, bylo i trochu víc cítit, občas jsem musela trochu prodýchat, ale pořád nic, co by mě přimělo nespat. Asi po hodině „spánku“ jsem došla k závěru, že ty blbý poslíčky půjdu rozehnat do vany, ať se aspoň vyspím. Asi hodinu jsem se máčela ve vaně, blbí poslíčci nijak neustupovali, ale já už sem byla tak skeptická, že jsem si porod ani trochu nepřipouštěla. Šla jsem si teda zase lehnout a mezi kontrakcemi pospávala asi do jedné v noci. Pak jsem šla na další vanu a po ní jsem už došla k závěru, že možná by to přeci jen porod být mohl, ale že to bude asi na dlouho. Kontrakce byly pravidelné asi po 3min., ale trvaly asi jen necelou minutu a to se mi zdálo být dost krátké (u Eldy jsem měla kontrakce po 5 min s tím, že trvaly i 2 nebo 3minuty). Tak jsem klikala „contraction master“, občas odběhla na WC nebo do sprchy a pořád odkládala zavolání porodní asistentce (měla jsem strach, že jsou to poslíčci, a že ji budu zbytečně burcovat ;-)) Někdy po půl čtvrté jsem zjistila, že trochu krvácím tak jsem došla k závěru, že kvůli tomu bychom jeli do porodnice tak jako tak a porodní asistentce jsem zavolala. Ta mi potvrdila, že teda to asi porod bude a ať vyrazíme. Vzbudila jsem manžela, ten chvilku nechápal, co myslím tím, že pojedeme do porodnice, ale nakonec se probral a vylezl:) Asi během půl hodiny přenesl spící Eldu o patro výš k švagrovcům, přestěhoval tam psa apod. Já jsem ještě narychlo sbalila nějakou tašku pro Eldu a vyrazili jsme.

K nemocnici jsme dojeli 4:45, zaparkovali jsme na vzdálenějším parkovišti a pomalou procházkou jsme se vydali k porodnici. Porodní asistentka už na nás čekala, mile nás přivítala a vyšetřila mě. Byla jsem otevřená asi na 5 centimetrů, tak konstatovala, že jsme přijeli úplně akorát. Natočila monitor, který byl ukázkový a probudila doktorku. Ta mi ještě narychlo udělala ultrazvuk, aby zkontrolovala jizvu po císaři. Vše bylo v pořádku, tak jsme se přesunuli na porodní pokoj. Porodní sál byl moc pěkný, uprostřed byla veliká vana, tak jsem si ji napustila a válela se v ní. Kontrakce byly stále po 3min, stále krátké jenom postupně přibývaly na síle. Asi po hodině jsem z vany vylezla. Porodní asistentka zkontrolovala srdíčko, zjistila, že jsem se zase o něco pootevřela a já jsem začala nastřídačku pochodovat po pokoji a prodýchávat v kleče. Kontrakce už začaly nabírat na síle, pomalu mě přecházel humor...:) To mohlo trvat tak hodinu, ale už ty časy nemám tak jisté… Zhruba po hodině nastala pro mě nejhorší část porodu. Kontrakce jak sviňa, já jsem visela na manželovi, řvala jak tur a myslela, že umřu. Zpětně si říkám, že v téhle době zhruba měly ve vedlejších místnostech poradny a monitory, tak si to museli ostatní pěkně vychutnávat - nechtěla bych tam zrovna sedět na preventivním monitoru ;-). Nicméně v tu chvíli mi to bylo dost fuk, a porodní asisntentka mě jenom podporovala, ať si zařvu a že je to super a že řvu fakt skvěle a tak :-D. Takhle jsme se dobrali plného otevření a mně se začalo chtít děsně tlačit. Při vyšetření mi odtekla plodová voda a to byla najednou úleva o 500%. Prvně jsem zkoušela tlačit na boku, mimčo ještě nebylo úplně dorotované, ale po pár kontrakcích na boku se dorotovala a já jsem se z boku ráda přesunula. Zkoušeli jsme v sedě , ale to mi moc nevyhovovalo, nakonec jsem si na hypermoderním porodním křesle přesunula do kleku a v něm už zůstala. Nevím, jak dlouho jsem tlačila, muž tvrdí, že celkem dlouho (možná hodinu nebo hodinu a půl), ale mně to bylo celkem jedno. Kontrakce už tolik nebolely a jediné po čem mé tělo toužilo, bylo tlačit, tak jsem teda tlačila. Dost dlouho jsem při tlačení jenom cítila, jak hlavička naráží úplně nahoře do hrdla, ale potom se to najednou zlomilo a asi na 2 nebo 3 zatlačení projela ven. Potom ještě jedna kontrakce na ramínka a pak už jsem cítila jenom šplouch a jak malá vyjíždí ven.





Anežka se narodila v 8:52. To byl ten nejkrásnější pocit na světě. Hned mi ji podali mezi nohama a pomohli mi otočit se na záda. Měla jsem ji v náručí a nevěřícně zírala, že ten porod jako fakt funguje!:), že to fakt jde porodit dítě. Jak dotepal pupečník, tak ho přestřihli, malou si narychlo vzali a osušili ji a odsáli (vypila dost plodovky tak potřebovala odsát - ještě den poté ji poblinkávala a bylo jí pořád dost, tak to asi bylo opravdu potřeba) a za pár minut (2-3 min) mi ji vrátili. Dala jsem si ji nahulatou na hrudník, zabalili ji do ručníků a dek a ňuchňaly jsme se. Oční kontakt ji teda moc nebral, spíš tak pospávala, ale asi po 45 min se probrala a zuřivě se přisála. Zůstala přisátá asi hodinu v kuse:) Někdy mezitím jsem porodila placentu a zvědavě jsme si ji prohlíželi. Porodní asistentka nám ukazovala, kde co je… Pak přišla doktorka a zkontrolovala poranění. Neměla jsem ani škrábanec (žehnám EPI-NU), takže moje největší porodní poranění je odřené koleno z tlačení v kleče ;-). Anežka měla 3775g 50cm, obvod hlavičky 34cm. Za celou dobu v porodnici byla odnesena na sále na 3minuty a pak na novorozeneckém odd. asi na 5minut, jinak celou dobu byla se mnou. Pokud bych se nerozhodla druhý den odejít ambulantně domů a nemusela vést tuhý boj s novorozeneckým oddělením, tak by můj dojem z porodu neměl ani jeden malý vroubek... Ale to už je jiná kapitola...

Markéta Z.