Modlitba (Pavla Vlasáková)

Dotýkej se mě, abych cítila sama sebe a své hranice,
dotýkej se mých očí, abych prohlédla, byla schopná vidět, kterou cestou se mám dát, abych viděla znamení, která se kolem mě dějí,
dotýkej se mých úst, abych říkala Pravdu, kterou znám,
dotýkej se mé hlavy, abych zahodila všechno zbytečné přemýšlení a vzpomněla si na své možnosti,
dotýkej se mých vlasů, abych zahodila všechna pouta a nalezla svou svobodu,
dotýkej se mých nohou, abych byla schopná kráčet pevně na zemi a po cestě, která je tu pro mě,
dotýkej se mých rukou, abych našla odvahu vzít do nich svůj vlastní život a zodpovědnost,
dotýkej se mojí duše, abych se stále setkávala se svou citlivostí a svým pravým já,
dotýkej se mého srdce, abych věděla, že milovat je krásná věc a že všechno, co srdcem cítím, je správné,
dotýkej se mě, abych vždycky vnímala svou krásu a vážila si ženy, ve kterou neustále rostu
dotýkej se mě, chci být natolik silná, abych dokázala být zranitelná.

Jitka Stojanová - obrazy

Nechť mi dáma promine, ale musím jí tu udělat reklamu: http://www.jitkastojanova.cz/)

Amálka Šabacká

Amálka je Lvice, narodila se v sobotu, doma, do vany, s "čepičkou štěstí" na hlavě.
Předala mi kousek klidu a nadpozemské krásy, kterou září. Narodila se další Princezna.






J.

... kdybyste měli definovat lásku, pak jediné dostatečně obsažné slovo, které by bylo schopné ji celou pojmout, by bylo "život". Láska je život ve všech jeho aspektech. A unikne-li vám láska, unikne vám život. Nenechte si je uniknout.

Leo Buscaglia

Přítel je ten, komu můžeme vylít celé své srdce, zrno i plevy, a přitom víme, že něha jeho rukou to přijme a proseje vše, a ponechá si to, co je hodnotné a laskavým dechem odfoukne zbytek.

Arabské přísloví

Nechť člověk překoná hněv láskou, nechť překoná zlo dobrotou, nechť překoná chtivost štědrostí a lež pravdou. Neboť nenávist nikdy neustává nenávistí, nenávist utichá láskou...

Guatama Buddha

Vždy lze nalézt něco krásného, budeme-li to hledat. Soustřeďte se spíš na krásu než na její opak. Tento pozitivní, milující postoj k životu a k lidem je celý částí božského kouzla, o jehož odhalení usilujeme. Pomáhá vám to vnímat božskou Přítomnost, která vám pomůže uvést do chodu boží kouzlo, jež uzdravuje.

White Eagle

Jakákoli forma náboženství je ta nejlepší.

Neem Karoli Baba - Maharadždži

Dar schopnosti oceňovat má velkou sílu. Naši partneři to potřebují daleko víc než různé hmotné dárky. Naše srdce potřebují alespoň jednoho člověka, který by prohlédl naše hry a zvyky a viděl tu bytost, kterou bychom měli být. Všichni potřebujeme někoho, kdo by stál při nás a viděl naši krásu. Když Bůh začne vidět naši krásu skrze lidské oči, začneme rozkvétat.

Z knihy Společná cesta - Joyce a Barry Vissell

Já a děti

Anička Tučková


Hugo


a moje drahá Hani

Kdo by se nebál draka?!

Fouká, vítr ohýbá špičky smrků za oknem, mraky letí nízko, viditelnost na mnoho kilometrů. Dám si vajíčka k snídani, potom kafíčko s drobnou sladkostí (štola od Zuzi, báječná, když se namočí do kafe nebo čaje). Hraje ʃɪˈneɪd oʊˈkɒnɚ. Na kostele 11 hodin. Výhled z okna mám takovej, jako jsou obrazy Marka Rothko.


Když si lehnu na koberec vidím jenom modrou v růžovém rámečku. Když si nelehnu, vidím vrcholky smrků, když si je odmyslím, koukám přímo na velký svah. Ten kopec ztratil někde třetí rozměr a proto vypadá jako papírová tapeta. Je napůl zoraný. Hnědá jako čokoláda, vedle pole suché trávy. V zimě jsem tam vylezla, brodila se po kolena sněhem a nahoře byl drak. Když jsem se k němu blížila, udělal nade mnou schválně několik kruhů, vítr se ho bál a kňučel jako štěňátko. Kdo by se nebál draka?!



Já!

Donkey

Já, kdybych byla malíř, tak bych ty barvy venku nakreslila. Tu hnědou a sníh a jinou hnědou a špinavou hnědou a hnědou jako dřevo a hnědou jako suchou trávu. Ale protože nejsem malíř, tak se ty barvy jenom vpíjí do mých očí. A tam zůstávají.

23. A když uzřela oslice anděla Hospodinova, an stojí na cestě, a meč jeho vytržený v ruce jeho, uhnula se s cesty, a šla polem. I bil ji Balím, aby ji navedl zase na cestu.
24. A anděl Hospodinův stál na stezce u vinice mezi dvěma zídkami.
25. Viduci pak oslice anděla Hospodinova, přitiskla se ke zdi, přitřela také nohu Balámovi ke zdi; pročež opět bil ji.
26. Potom anděl Hospodinův šel dále, a stál v úzkém místě, kdež nebylo žádné cesty k uchýlení se na pravo neb na levo.
27. A viduci oslice anděla Hospodinova, padla pod Balámem; pročež rozhněval se velmi Balám, a bil oslici kyjem.
28. I otevřel Hospodin ústa oslice, a řekla Balámovi: Cožť jsem učinila, že již potřetí mne biješ?
29. Řekl Balám k oslici: To, že jsi mne v posměch uvedla. Ó bych měl meč v rukou, jistě bych tě již zabil.
30. Odpověděla oslice Balámovi: Zdaliž nejsem oslice tvá? Jezdíval jsi na mně, jak jsi mně dostal, až do dnes; zdaliž jsem kdy obyčej měla tak činiti tobě? Kterýž odpověděl: Nikdy.
31. V tom otevřel Hospodin oči Balámovy, i uzřel anděla Hospodinova, an stojí na cestě, maje meč dobytý v ruce své; a nakloniv hlavy, poklonu učinil na tvář svou.



NUMERI, 22
Nick Cave: A uzřela oslice anděla, Argo 2009, 290 str.


PS: Do Rakouska jedu ještě jednou příští týden. Tentokrát Korneuburg. Musím totiž prvně trefit tu správnou nemocnici...

Africká

Je to změna, když vedle tebe leží nějakej... hroch!
Terezka

Poselství šamanů - Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století, Gaseko von Lüpke

"Bolest probouzí ducha a volá po změně."

"Příroda a její zdraví vždy těsně souvisí se zdravím lidským, je jeho integrální součástí. Vnější krajiny přírody se vždy odrážejí ve vnitřních krajinách duše. Sever může zastupovat vnitřní chlad, strnulost, ústup nebo smrt. Hory, řeky či duchové zvířat se mohou proměnit v lék."

"Moderní společnost se nechala polapit určitým věroučným systémem. Vypadá to, jako by všichni upřeně hleděli na jedinou větev stromu poznání a neuvědomovali si, že na kmeni toho stromu se nachází bezpočet dalších větví s nekonečným množstvím listů. Upne-li se však člověk na jedinou větev, začne-li ji považovat za nejdůležitější a poměřuje-li všechno jen podle ní, pak celý zbytek stromu odumře. Výsledkem je, že všichni na světě stejně myslí, stejně se oblékají, modlí se ke stejnému bohu a zpívají stejné písně. Už brzy se však stane, že na mrtvém stromě bude viset jediná větev a i ta bude zvolna usychat. To je plánovaná sebevražda!"


"Teprve v okamžiku, kdy člověk zná své stíny, může beze strachu vykročit kupředu a vést skutečně pravdivý život. Předtím však musí tak dlouho rozbíjet své staré masky, až se z hlubin ozve lidský hlas a řekne: "Vezmi mě takového, jaký jsem."

"Hovořit s kameny nebo je přimět k řeči dokáže vlastně každý člověk. Ne každý však má životní filozofii, která to umožňuje. Životní filozofie, jíž se necháváme vést, je totiž alfou a omegou všech způsobů života."

"Každý člověk, který chápe podstatu života, plyne. Podle chuti může šustit jako listí, nechat se unášet jako moréna, ale může také chvíli zůstat ležet bez hnutí. Nic mu přece neuteče, kam spěchat? My nomádi máme skvělé pojetí času. Život nám připadá krásný a nekonečně dlouhý."

"My Tuvinci smýšlíme o životě jinak: život je všechno, co prožíváme. Patří k němu i bolest, hlad, mráz, žízeň. Tak to zkrátka je. Když zplodím dítě, nechci mu upírat právo na hlad, žízeň, bolest a slzy. Chci, aby zažilo všechno, co je člověku dáno."

"To nejdůležitější, co můžeme pro druhého člověka udělat, je naslouchat mu. Dobrých, pozorných a nápomocných posluchačů je však dnes poskrovnu, takže se tomuto umění musíme znovu učit."

"...všechno na světě má nějaký smysl, všechno je od původu dobré, i lidé jsou od původu dobří a ze správné cesty je může svést pouze psychická újma."

"Svět není někde venku mimo nás, my jej neseme v sobě."

PS: Tak já jdu plynout jako voda.

J.

Jiřina Prekopová

Byla jsem včera na přednášce paní Jiřiny Prekopové, téměř osmdesátileté paní psycholožky, která věnuje svůj život psychoterapii dětí, rodin a partnerů. Rozvinula metodu terapie pevného obětí, žije v Německu, píše knihy o výchově dětí. Je neskutečně vitální, optimistická, její 3 hodinová přednáška plynula jako voda v řece. Načala během přednášky několik témat o výchově dětí, partnerství, lásce, všechno mi do sebe zapadalo, jako lego barevný kostičky. Všechno se mi v hlavně spojovalo a hodilo se mi to do světa, jak ho vidím, nebo spíš cítím já. Zjistila jsem, že neumím často svoje myšlenky a pocity vyslovit, pojmenovat. Nevím, jestli je to tím, že jsem ženská, ale neumím ani dost dobře přesvědčovat, neumím ani učit. Zjistila jsem, že to ale docela často umím alespoň napsat:)



Základní poznatky z přednášky:

- Láska = MÁM SE/TĚ PŘESE VŠECHNO RÁDA!
- Nebezpečí, že podlehneme chybě, je nám dáno.
- Rodiče musí dělat chyby.
- První 3 roky života dítěte jsou jako JARO. Jsou nejdůležitějším obdobím v životě dítěte, kdy se tvoří základ všech jistot bezpodmínečné lásky, postojů, sebedůvěry, důvěry ve vlastní sílu i ve společenství.
- Nošení dětí v šátku - je vlastně taková TERAPIE pevným obětím odmalička.
- Při porodu dítě opouští jistoty, které doposud mělo a znalo - tep maminčina srdce, její dech, barvy, plodovou vodu, bezpečné teplé místo. Základní potřeba dítěte po porodu - přiložit miminko na bříško maminky, aby znovu slyšelo tep jejího srdce, cítilo její vůni, slyšelo její dech. Maminka instinktivně po porodu napodobuje vše, co dítě dělá. Napodobuje mimiku dítěte, polykání, hlas, zvuky, které vydává. Maminka je pro dítě zrcadlem.
- Děti potřebují nejen vidět JAK se rodiče hádají, ale tak JAK se smíří. Smíření je pro ně nejdůležitější částí sporu, ve kterém jsou jim prvním a hlavním vzorem rodiče. Rodiče při sporu mají dítěti předvést řešení:) Z krizí se vyrůstá.
- Žena je přizpůsobivá změnám, je stvořena pro "jiné stavy".
- Pro dítě musí být stejně důležitý tatínek i maminka.
- V pubertě už se nemá vychovávat! Základní otázka v pubertě: Kdo jsem? Odkud jsem? Kdo jste vy moji rodiče? "Děti" v tomto věku hledají a překračují hranice. Úkolem rodičů je doprovázet je na této cestě. Nevyčítat, nevysmívat se. "Přes všechny zlé časy jsem s tebou, chci to s tebou vydržet, mám tě pořád rád."

"Objímám tě, abys byl svoboden."

"Největší chybou ve výchově je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál. Některé děti mají to štěstí, že jsou třeba milovány babičkou, sousedkou nebo učitelkou, ale to už jsou okliky. Původně je Bohem myšleno, že dítě dostane lásku už v lůně maminky. Čili maminka je ta první, která lásku dítěti dává. Tatínek taky, ale ten přistupuje v daru lásky až o něco později."

"Usmíření se s vlastními rodiči hraje v rodičovství důležitou roli. Než se partneři vezmou, měli by se smířit se svou maminkou a tatínkem, pochopit jejich příběh a přijmout je ve svém srdci. Lze jim říci: „Sice jsem od tebe, táto, mámo, nedostal všechno, co bych potřeboval, ale to podstatné ano. A já to beru s úctou a vděčností. A ten zbytek doženu sám s tou životní silou, kterou jsem od vás dostal.“ Tyto věty používám při usmiřování dětí s rodiči jako rituál. Jsou moc důležité.


Jiřina Prekopová

Shantaram - page 110-111

The exchange was in Marathi, the language of Maharashtra State, which has Bombay as its capital. I didn't understand much of it then, but the same questions and answers were repeated so often during those village months that I learned most of the phrases, with some variations, by heart.

"What's he doing here?"
"He's visiting my family."
"Where's he from?"
"New Zealand," Prabaker replied.
"New Zealand?"
"Yes. New Zealand. In Europe."
"Plenty of money in New Zealand?"
"Yes, yes. Plenty. They're all rich, white people there."
"Does he speak Marathi?"
"No."
"Hindi?"
"No. Only English."
"Only English?"
"Yes."
"Why?"
"They don't speak Hindi in his country."
"They don't speak Hindi there?"
"No."
"No Marathi? No Hindi?"
"No. Only English."
"Holy Father! The poor fool."
"Yes."
"How old is he?"
"Thirty."
"He looks older."
"They all do. All the Europeans look older and angrier than they really are. It's white thing."
"Is he married?"
"No."
"Not married? Thirty, and not married? What's wrong with him?"
"He's European. A lot of them get married only when they're old."
"That's crazy."
"Yes."
"What job does he do?"
"He's a teacher."
"A teacher is good."
"Yes."
"Does he have a mother and a father?"
"Yes."
"Where are they?"
"In his native place. New Zealand."
"Why isn't he with them?"
"He's travelling. He's looking at the whole world."
"Why?"
"Europeans do that. They work for a while, and then they travel around, lonely, for a while, with no family, until they get old, and then they get married, and become very serious."
"That's crazy."
"Yes."
"He must be lonely, without his mummy and his daddy, and with no wife and children."
"Yes. But the Europeans don't mind. They get a lot of practice being lonely."
"He has a big strong body."
"Yes."
"A very strong body."
"Yes."
"Make sure you feed him properly, and give him plenty od milk."
"Yes."
"Buffalo milk."
"Yes, yes."
"And make sure he doesn't learn any bad words. Don't teach him any swearing. There are plenty of arseholes and bastards around who will teach him the wrong sisterfucking words. Keep him away from motherfuckers like that.
"I will."

Časopis porodních asistentek 1929, 1930 - reklama:)

Kdo?

Kdo Ti pošle modráska a kdo konipáska?
Kdo Tě zahřeje víc než Saharský písek?
Kdo Ti ze rtů odnese každé slovo rychleji než horský vítr?
Kdo Ti ukáže nejkratší cestu domů tak, jako Deneb v souhvězdí Labutě?
Kdo se ti bude upřímněji smát, než prázdná láhev vína?
A kdo tě bude víc milovat? Přece JINÁ!

Bílý pták

A přiletěl velký bílý pták.
Sedl na hladinu a dlouze se v ní vzhlížel.
Našel tam svůj obraz,
zobákem ho rozbil,
a na hladině se udělaly kruhy.

Pták držel v zobáku malou rybku,
z lesa vřískla sojka,
a jedním mohutným máchnutím křídel
se vznesl k obloze.

Tanec

„Chválím tanec, neboť on člověka osvobozuje od tíže věcí, spojuje osamělého se společenstvím. Chválím tanec, který všechno požaduje a všemu prospívá, zdraví a jasnému duchu a pohyblivé duši. Tanec je proměnou prostoru, času, člověka, který je trvale v nebezpečí se rozpadnout, stát se celým mozkem, vůlí nebo pocitem. Tanec naopak žádá celého člověka, který je zakotven ve svém středu. Který není posedlý žádostivostí po lidech nebo věcech a démonií opuštěnosti ve vlastním Já. Tanec žádá člověka osvobozeného a plynoucího v rovnováze všech sil. Chválím tanec. Ó člověče, nauč se tančit, jinak si andělé v nebi neví s tebou rady.“

Sv. Augustin

Tomorrow is a mystery

Yesterday is a history
tomorrow is a mystery
but today is a gift
that's why it's called the PRESENT!

Kojote, kojote, řekni mi, prosím tě, co je magické?

Kojote, kojote, řekni mi, prosím tě,
co je magické?

Magické je první ochutnání
dozrálých jahod
a magické je dítě tančící
v letním dešti.

Píseň Bezinkové flétny - Peter Modrý oblak



Letí duch Hromového ptáka
do všech čtyř koutů světa
a vede lidi zpět
k přirozenému životu,
ne cestou náboženství
ani cestou domorodců,
nýbrž "starou cestou",
jež kdysi patřila všem lidem.

WA NA NEE CHE



Na počátku všech věcí
měla zvířata veškerou moudrost a vědění,
neboť Tirawa, Ten nahoře,
nemluvil přímo k člověku.
Posílal zvířata, aby člověku řekla,
že se jim zjevuje skrze zvěř
a že od nich
a také od hvězd, slunce a měsíce
se má člověk učit.
Tirawa promlouval k člověku skrze své dílo.

Náčelník Lesa Poníů LETAKOTYS



A až bude poslední rudý muž mrtev
a paměť mého kmene
se pro bílé muže stane jen mýtem,
tyto břehy budou plné
neviditelných mrtvých mého kmene,
a až si děti vašich dětí
budou připadat samy,
na poli, na trhu, v obchodě, na silnici,
anebo v tichu hlubokého lesa,
nebudou samy.
V noci, když ulice vašich měst
a vesnic ztichnou
a budete myslet, že jsou prázdné,
budou plné vracejících se zástupů těch,
kdo kdysi obývali a dodnes milují tuto krásnou zem.
Bílý muž nebude nikdy sám.
Ať je spravedlivý a zachází s mým lidem mírně,
protože mrtví nejsou bezmocní.
Řekl jsem mrtví?
Není smrt, jen změna světů.

Náčelník Seattle, 1854

Pouštím svíčky za tmy po vodě...

Uklidňuji své zjitřené emoce dechem.
Dech zklidním jogínskou pozicí STROM.
Co přesahuje, po tom jdu.
Co je čisté, to hltám.
Co je průzračné, to piju.
Co mě bolí, to prožívám.
Co mě naplní citem, to laskám.

Nabírám vodu rukou a zase ji pouštím.
Mačkám hlínu šlapkami nohou a potom ji umývám.
Kam spadlo jablko, tam se dívám.
Kde leží mrtvá můra, našlapuji tiše.
Kudy proletěl pták, tam letím vzápětí.

J.

Dcery Měděné ženy - Anne Cameronová

Kdysi se ženám, když měly svůj čas, zakazovalo chodit do hor. Kvůli medvědům. Medvědi měli veliké a jemné čenichy, a když ucítili krev Ženského času, mysleli si, že je to medvědice, a chtěli se pářit. Ublížit asi nechtěli, ale když tě objímá veliký medvěd, může to snadno špatně dopadnout. Proto byl dům čekání vždycky chráněn před medvědy a ženy nechodily do hor.
Byla ale jedna mladá žena, která dodržovala všechny zákony čistoty a nikdy nechodila do hor, když měla měsíčky. Dělala všechno, co se má, ale přesto se do ní zamiloval medvěd. Prostě jakmile ji spatřil, v tu ránu se do ní zamiloval. Byl z toho naměkko a zpitomělý jako každý, koho zasáhne blesk lásky. Medvěd si říkal, že by z něj dívka asi měla strach, a tak se skrýval v houští. Nikdy se jí nepokusil dotknout nebo promluvit na ni, jen se díval. Díval se na ni svýma malýma kulatýma očima a celý se třásl láskou. Díval se, jak rybaří, díval se, jak sbírá lesní plody. Díval se, když šla kolem, díval se, když se smála, celý den od rána do večera. Třásl se láskou, ale taky cítil, že tahle láska nemá vůbec žádnou naději.
Jednoho dne se mladá žena vracela ze sběru plodů a zastavila se u sladkovodní tůňky, aby se vykoupala. Svlékla se do naha, pomalu vstoupila do vody a chvíli plavala kolem dokola. Stála ve vodě do půlky stehen, předklonila se a umyla si obličej. Zaklonila se ve vodě a umyla si vlasy. Postavila se ve vodě a z mokrých vlasů jí stékala voda po zádech, drhla si tělo jemným pískem, vykrucovala se při tom sem a zase tam. A pak se obrátila a zadívala se přímo do křoví, kde se schovával medvěd.
„Vím o tobě,“ smála se dívka. „Vím, že jsi šel za mnou. Pozoroval jsi mě. Naháněl jsi mi ryby, abych je mohla dobře chytat. Jen hezky vylez z toho křoví a ukaž se.“
Medvěd překvapením málem spolkl vlastní jazyk, ale přesto vylezl ven. Jeho černý kožich se třpytil ve slunečním světle. Obešel tůňku a byl stejně vyplašený jako každý jiný, když si ho poprvé všimne ten, koho miluje.
„Pojď do vody,“ zavolala na něj, a medvěd vstoupil do vody a plavali spolu, cákali po sobě vodou a dívka zaklesla prsty do medvědovy husté srsti a on ji snadno táhl za sebou. Pak si lehli na slunce, aby oschli, a medvěd se díval na mladou ženu a chtěl se jí dotknout a milovat ji.
„Miluju tě,“ odvážil se říct medvěd, i když mu hlas uvízl v krku.
„Proč ses schovával?“ zeptala se ho mladá žena.
„Jak by někdo tak krásný, jako jsi ty, mohl milovat medvěda?“ a z oka chudáka medvěda ukápla slza.
Mladá žena vzala medvědovu hlavu a položila si ji do klína, hladila mu srst a líbala čenich a řekla: „Ale vždyť jsi krásný. Silný a jemný a krásný. A já tě mám ráda.“
„Jsem medvědice,“ řekl medvěd.
Mladá žena dlouho, velmi dlouho seděla a mlčela, a pak se zasmála a řekla: „Když dokážu milovat tvora, který se ode mě tak liší, jako se lišíš ty, proč by mi mělo záležet na tom, jestli jsi medvěd nebo medvědice? Mám tě ráda. Nemilovala bych tě míň, kdybys byla hubená nebo tlustá nebo kdybys byla menší nebo kdybys byla vyšší, protože miluji lásku, která je v tobě a krásu, která je v tobě. A vůbec,“ zasmála se dívka, „maso a kosti nejsou důležité, důležité je to, co je v nich uvnitř, duch lásky.“
A pak vstala a medvědice také vstala a dívka se oblékla a chytla medvědici za tlapu a šla s ní nahoru do hor, do jeskyně, kde medvědice žila. Vešly spolu dovnitř a milovaly se. Když byla zima, spaly stulené k sobě a hustá srst medvědice je obě dokázala zahřát. A na jaře spolu vyšly z jeskyně a tančily, lovily ryby a byly šťastné. A medvědice pro dívku složila píseň, zpívala ji a mladá žena byla šťastná. A když o tom lidé mluvili, mluvili o tom, jaký je to zázrak, že spolu žijí žena a medvědice a jsou šťastné, protože není důležité, jak je poskládáno maso a kosti.

Pohádka o poslední myšlence - Edgar Hilsenrath

A vydali se ke kolébce a říkali mu: ačkht lujs, což znamená: Světlo do tvých očí. To říkali i Wartanovým rodičům. Někteří plakali, když objímali Covinar a říkali jí totéž: ačkht lujs."
"Co znamená Světlo do tvých očí?" zeptala se poslední myšlenka. A Vypravěč řekl: "Vlastně by to mělo být: Ať tvé oči září."
"Nedá se přát člověku nic lepšího?"
"Ne," pravil Vypravěč. "Když má někdo mdlé oči, je to s ním špatné. Ten, jehož oči jsou však zářivé, překonal noc. Je to, jako by měl ve svém srdci jasný den."