LUKÁŠEK Grénar - 28. 7. 2008 v 11.27

Uvidět svět...

Viděla jsem, jak padá hvězda, meteor, ohnivá koule. Letěla přes celou oblohu. Myslela jsem zprvu, že je to letadlo, letadlo, který letí rychleji než tryskáč a nevydává žádnej zvuk, je ale dost divný letadlo. Pak jsem snila, že to jsou tajemný bytosti z vesmíru. Chtěla jsem, aby mi daly nějaký znamení. Říkala jsem si, že telepatii určitě ovládají, takže musí přece vědět, že by stačilo, aby mi poslaly signál, jako že o mě ví:) Nic víc. Hvězda letěla dobrých 15 sekund, takže mi hlavou frčela jedna bizardnější myšlenka za druhou. Asi ve 13 sekundě začala hvězda chladnout, světlo slábnout a tehdy mi došlo, že je to opravdu meteor, kámen z vesmíru. A všechno tady mi od té doby zase začalo připadat neskutečný - já, stromy a jejich odrazy na zdech, všechny ostatní hvězdy miliardy let od nás, naše Země koulící se obrovským prázdným prostorem, to, že mluvím, že vidím, že je mi zima na nohy. A to jsou boží pocity:) Takový jako vynořit se z vody a poprvé uvidět svět.

J.

V čajovně

Klaním se mladému měsíci

Shrnula jsem
oken clonu,
dívala se
na nov měsíce.
Klaním se,
mladý měsíci!
Seběhnu po stupních
do sadu dolů.
V sadě mém dole
neslyší nikdo
můj do šepotu
utajený hlas.

Jen severní vítr -
jak rozechvělá dlaň -
rozpíná šat můj a pás.

/Li Tuan, překlad Bohumil Mathesius/

Tapas

Byly jsme na festivale Unijazz v Boskovicích. Největší hudební zážitek, při kterým nás mrazilo v zádech, občas jsem se přistihla, že zírám s mírně otevřenou pusou a dělala jsem jakoby nic, když mi tekly po tváři dvě slzy, byl koncert Marty Topferové v Synagoze. Hrála na latinskoamerickou kytarku Cuatro, doprovázeli ji dva sympaťáci na housle a basu. Má mírně zastřený silný hlas, zpívá španělsky a latinsko-americké rytmy má zkrátka v krvi. Hraje s naprostou jistotou a samozřejmostí, s lehkostí. Jak poprvé projela struny na kytaře, bylo mi jasný, že takovej talent už dlouho neuslyším. Pusťte si ukázky z Flor Nocturna - my to cédo máme:) heč!


A chci do Španělska. A tancovat! V nějakým menším městečku - třeba Toledo - to je celkem jedno..., večer v místním báru. Tancovat s místníma černovlasýma kořeňama na ty jejich španělský rytmy, co mě fakt berou. A k tomu by mohla hrát Marta, a já bych ji sem tam doprovázela při nějakým lehkým dvojhlase. A připíjeli bysme si tím silným, kořeněným, jižním vínem, objednávali bysme Tapas, pokaždé jiný a potom koukali venku na hvězdy, jak jsou velký, blízko a nádherný.

J.

...sami se rozhodneme, kdy nás něco bude bolet.

/z knížky Per Petterson - Jít krást koně/