Three days off

Na tři dny mě vyřadila jarní chřipka z provozu. Nejprve si vzala moje kosti, svaly, záda, pak už mě bolelo všechno. Zatraceně dlouho jsem se přemlouvala k takovým činům, jako otočit se, zvednout hlavu a napít se, dojít na záchod. Někdy i ležet zatraceně bolí.
I vyšla jsem po třech dnech na zdravotní procházku do školy a byla jsem konsternovaná. Mezitím vykvetly všechny stromy a keře. Holky vyrazily v krátkejch tričkách, sukýnkách, všichni barevní jak kanárci, mladí a krásní ve slunečních brýlích a nebo bez. Naprosto vyčerpaná chůzí na zastávku jsem si připadala jaksi nepatřičně, v tom jarním oparu plném všudypřítomné bující energie.

Druhý zcela nebaravný šok mě čekal při koupi jízdenky. Já už normálně s tím mám dost problém:
Přijdu k paní a říkám: "Jízdenku za 10." a ona říká: "Ty se už neprodávají, slečno." Tak já zkusím: "Za 13?" A ona mi znechuceně poreferuje, že ceny jízdenek jsou již půlroku stejné, a že nejlevnější varianta, která pro mě přichází v úvahu, je za 15. "Kurňa," říkám si v duchu. "To je půl eura, a já jedu pitomý dvě zastávky. To už bude taxík za chvilku levnější než šalina na 1 km jízdy...?"
Tentokrát mě čekala srážka s automatem. Hážu do něj třicet Káčé, chci zmáčknout knoflík... A koukám, co to tam píšou za nový cifry. Několikrát jsem se ohlídla, jestli si ze mě někdo nedělá srandu. Skrytá kamera, nějakej podlej úsměv... Ale nikde nikdo. 18 Kč za 10 min jízdy, 22 Kč za 15 min s přestupem, dál se nedívám. Udělalo se mi nevolno, koupila jsem dva lístky za 18 Kč a vyjela městskou hromadnou dopravou, nejdražší městskou dopravou v České Republice, dvě zastávky za 18 Kč na Žluťák. Chtěla jsem jim pozvracet trolejbus, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by ho jistojistě uklízel někdo, kdo bere tak kolem 60 Kč na hodinu a ten si může takovejch jízdenek koupit za 60 Kč jenom TŘI, takže tu první hodinu vydělává jenom na cestu z práce do práce... Zamotala jsem se do takovýchhle podivných úvah a zpátky ze Žluťáku se dovlekla domů pěšky.

Třetí novinka mě srazila na kolena v knihovně. V Moravské zemské knihovně, kde jsem 3 roky pracovala, mi zničeho nic kamarádka u pultu oznámila, že mi zrušili status AK. Co to znamená kamarádi moji? Že mi nepůjčí nic prezenčního domů, že mi nabíhají pokuty za pozdě vrácené knihy, že si můžu půjčit maximálně 15 knih domů, že jsem zkrátka a dobře, zase jedním z Vás. Inu personální změny jsou personální změny a nový pan ředitel rozhodl, že status čtenáře AK dostanou jen ti zaměstnanci, kteří v knihovně pracovali déle než 10 let. Se slzou v oku jsem vrátila knihu z roku 1814, časopisy z první poloviny 20. století a další exempláře, které už mi nikdy nikdo domů nepůjčí a děkovala jsem Pánu Bohu, že s tím počkal, až budu mít hotovou tu bakalářku.

Někdy se prostě všechno odehraje bez vás, někde Za oknem:)

J.