neděle 26. dubna 2009

Dnes

16:05:20 Spadl mi mobil do záchodu...

16:05:22 Šáhla jsem pro něj...

18:42 A ještě pořád nejede...

J.

PS: "Život není od toho, abychom v něm byli permanentně šťastní!" Jana Růžičková

čtvrtek 23. dubna 2009

Trochu nezvyk

Děcka, mám nový vlasy. Je to trochu nezvyk. Když se poslední dobou nechám ostříhat, tak to stojí za to. Asi tak po prvních 5 minutách, co mě někdo známý spatří, se smíří s tím, že vypadám "trošku jinak", a začne se tvářit a konverzovat normálně...

Dneska jsem úspěšně odevzdala bakalářku. Já vám řeknu, miluju nadstandardní služby. Musíte si trochu připlatit, ale zas, bakalářku necháváte dělat jednou, v mým případě maximálně dvakrát za život, tak ať už to stojí za to, ne? Ještě v noci jsem dodělávala poslední kosmetické úpravy, ráno ji hezky svázali, oscanovali mi 60 stránek na počkání, vložili mi tam obálku na cédo, no já koukala. Ráno byli ještě čerství a milí...

Kromě nadstandardních služeb mám taky nadstandardně vybavené spolužačky. Pár věcí mi totiž při tom odevzdávání chybělo. Třeba vypálená bakalářka na cédu, protože mi nějako nefunguje vypalovačka..., na což jsem si vzpomněla až při druhém pokusu o vypálení, že ano. Kamarádka vytáhla noťas, kdosi z kabele cédo a bylo to. Další věc byla obálka se známkou. Tu jsme měly taky mít, ale já to v tom návalu ranního pozdvižení s odevzdáním bakalářky zapomněla. Tak ta stejná kamarádka vytáhla známky a další za mnou obálku a já jsem se na ně šťastně usmívala a říkala si, jestli je toto vůbec možný.

JE!

A volali mi z Boskovic, že by mě tam chtěli na porodní sál. Mám týden na rozmyšlenou...:)

Jedla jsem tohle: čerstvý chřest zapečený s kozím sýrem, rajčátky a špenátkem. Výsledek byl famózní v kombinaci s Rulandským vínem. Dobrým Rulandským vínem!

Třikrát sláva dobrému jídlu!

J.

pátek 10. dubna 2009

Three days off

Na tři dny mě vyřadila jarní chřipka z provozu. Nejprve si vzala moje kosti, svaly, záda, pak už mě bolelo všechno. Zatraceně dlouho jsem se přemlouvala k takovým činům, jako otočit se, zvednout hlavu a napít se, dojít na záchod. Někdy i ležet zatraceně bolí.
I vyšla jsem po třech dnech na zdravotní procházku do školy a byla jsem konsternovaná. Mezitím vykvetly všechny stromy a keře. Holky vyrazily v krátkejch tričkách, sukýnkách, všichni barevní jak kanárci, mladí a krásní ve slunečních brýlích a nebo bez. Naprosto vyčerpaná chůzí na zastávku jsem si připadala jaksi nepatřičně, v tom jarním oparu plném všudypřítomné bující energie.

Druhý zcela nebaravný šok mě čekal při koupi jízdenky. Já už normálně s tím mám dost problém:
Přijdu k paní a říkám: "Jízdenku za 10." a ona říká: "Ty se už neprodávají, slečno." Tak já zkusím: "Za 13?" A ona mi znechuceně poreferuje, že ceny jízdenek jsou již půlroku stejné, a že nejlevnější varianta, která pro mě přichází v úvahu, je za 15. "Kurňa," říkám si v duchu. "To je půl eura, a já jedu pitomý dvě zastávky. To už bude taxík za chvilku levnější než šalina na 1 km jízdy...?"
Tentokrát mě čekala srážka s automatem. Hážu do něj třicet Káčé, chci zmáčknout knoflík... A koukám, co to tam píšou za nový cifry. Několikrát jsem se ohlídla, jestli si ze mě někdo nedělá srandu. Skrytá kamera, nějakej podlej úsměv... Ale nikde nikdo. 18 Kč za 10 min jízdy, 22 Kč za 15 min s přestupem, dál se nedívám. Udělalo se mi nevolno, koupila jsem dva lístky za 18 Kč a vyjela městskou hromadnou dopravou, nejdražší městskou dopravou v České Republice, dvě zastávky za 18 Kč na Žluťák. Chtěla jsem jim pozvracet trolejbus, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by ho jistojistě uklízel někdo, kdo bere tak kolem 60 Kč na hodinu a ten si může takovejch jízdenek koupit za 60 Kč jenom TŘI, takže tu první hodinu vydělává jenom na cestu z práce do práce... Zamotala jsem se do takovýchhle podivných úvah a zpátky ze Žluťáku se dovlekla domů pěšky.

Třetí novinka mě srazila na kolena v knihovně. V Moravské zemské knihovně, kde jsem 3 roky pracovala, mi zničeho nic kamarádka u pultu oznámila, že mi zrušili status AK. Co to znamená kamarádi moji? Že mi nepůjčí nic prezenčního domů, že mi nabíhají pokuty za pozdě vrácené knihy, že si můžu půjčit maximálně 15 knih domů, že jsem zkrátka a dobře, zase jedním z Vás. Inu personální změny jsou personální změny a nový pan ředitel rozhodl, že status čtenáře AK dostanou jen ti zaměstnanci, kteří v knihovně pracovali déle než 10 let. Se slzou v oku jsem vrátila knihu z roku 1814, časopisy z první poloviny 20. století a další exempláře, které už mi nikdy nikdo domů nepůjčí a děkovala jsem Pánu Bohu, že s tím počkal, až budu mít hotovou tu bakalářku.

Někdy se prostě všechno odehraje bez vás, někde Za oknem:)

J.

neděle 5. dubna 2009

Shantaram - page 110-111

The exchange was in Marathi, the language of Maharashtra State, which has Bombay as its capital. I didn't understand much of it then, but the same questions and answers were repeated so often during those village months that I learned most of the phrases, with some variations, by heart.

"What's he doing here?"
"He's visiting my family."
"Where's he from?"
"New Zealand," Prabaker replied.
"New Zealand?"
"Yes. New Zealand. In Europe."
"Plenty of money in New Zealand?"
"Yes, yes. Plenty. They're all rich, white people there."
"Does he speak Marathi?"
"No."
"Hindi?"
"No. Only English."
"Only English?"
"Yes."
"Why?"
"They don't speak Hindi in his country."
"They don't speak Hindi there?"
"No."
"No Marathi? No Hindi?"
"No. Only English."
"Holy Father! The poor fool."
"Yes."
"How old is he?"
"Thirty."
"He looks older."
"They all do. All the Europeans look older and angrier than they really are. It's white thing."
"Is he married?"
"No."
"Not married? Thirty, and not married? What's wrong with him?"
"He's European. A lot of them get married only when they're old."
"That's crazy."
"Yes."
"What job does he do?"
"He's a teacher."
"A teacher is good."
"Yes."
"Does he have a mother and a father?"
"Yes."
"Where are they?"
"In his native place. New Zealand."
"Why isn't he with them?"
"He's travelling. He's looking at the whole world."
"Why?"
"Europeans do that. They work for a while, and then they travel around, lonely, for a while, with no family, until they get old, and then they get married, and become very serious."
"That's crazy."
"Yes."
"He must be lonely, without his mummy and his daddy, and with no wife and children."
"Yes. But the Europeans don't mind. They get a lot of practice being lonely."
"He has a big strong body."
"Yes."
"A very strong body."
"Yes."
"Make sure you feed him properly, and give him plenty od milk."
"Yes."
"Buffalo milk."
"Yes, yes."
"And make sure he doesn't learn any bad words. Don't teach him any swearing. There are plenty of arseholes and bastards around who will teach him the wrong sisterfucking words. Keep him away from motherfuckers like that.
"I will."

Proč mám ráda své povolání - Věstník porodních asistentek, ročník 1941, č. 2.

Na vyzvání naší předsedkyně pí. Hemrové posílám odpověď na otázku „Proč mám ráda své povolání“.

Své povolání porodní asistentky mám proto ráda, že jsem v něm šťastna. Je mi živlem a naplňuje mé smysly nejkrásnějším souladem. Vždy, když jsem zavolána k pomoci, připadá mi tím okamžikem, jako by vše kolem mne ozářila záplava jasu, který prostupuje i mé nitro a rozněcuje v něm planoucí víru, že jdu vstříc případu, který s pomocí Boží dopadne šťastně pro oba životy.

S tím nadšeními chápu pohotově a pečlivě připravené brašny s potřebami a spěchám třebas tři hodiny cesty pěšky za svým cílem bez únavy. Jsem oživena blahou mateřskou láskou k té každé dceři v jejím požehnaném naplnění nejvlastnějšího poslání ženy a snažím se jí ulehčiti s nejvroucnější vůlí, co nejlépe. A projev nového života vítám s pokorným vděkem v duši vůli Boží za jeho šťastný příchod na tento svět.

Trpělivá matička, když se probouzí z překonané únavy, s nebeským jasem ve zraku spatřuje své nejmilejší děťátko a při jeho prvém políbení šťastna přijímá v nejhlubší koutek svého srdce Bohem jí svěřenou věčnou a nejkrásnější lásku mateřskou.

Jak krásné je proto naše povolání, v němž jsme vždy účastny nejhlubšího citového naplnění lidského života. Věřím, že jen ten člověk, který své povolání zvolil podle svých nejlepších vloh a pak ve svou práci radostně soustřeďuje všecky své smysly, dovede své povolání povznést na nejvyšší stupeň svých ideálů a spatřuje v něm jedinou příležitost k uplatnění svých živelných snah. Jen takovou prací lze dosáhnouti uspokojivých výsledků a z nich vytvářeti své pomyslné štěstí.


Vildová Anna, porodní asistentka, Slapy nad Vltavou